Na druhý BŘEH a zpět

1 - Za zatáčkou

Čas se vlekl tak pomalu, jak se jen čas může vléct, když se člověk opravdu nudí. Například v práci, kde žádná práce zrovna není, to by se jeden unudil dokonce k smrti. A čas nezačne ubíhat rychleji ani tehdy, udělá-li se vám opravdu špatně.

Ačkoliv se začínalo chýlit ke konci směny, Kateřině přišla dnešní dvanáctka nekonečná. Už dva měsíce pracovala v papírnictví v obchodním centru, kde se střídal krátký a dlouhý týden, což bylo, kromě pracovních víkendů, fajn. Komunikovala se zákazníky opravdu ráda, pečovat o obchod ji naplňovalo, navíc skvěle vycházela s kolegyněmi.

Dnes však byla neděle a lidi papírnické produkty zrovna dvakrát nevyhledávali. Kateřina už dopoledne s kolegyní prodejnu dvakrát celou uklidila a vyleštila, aby zahnala dlouhou chvíli. Zboží leželo vyrovnané na svém místě, podlaha a regály zářily čistotou. Světla svítila však příliš jasně a vzduch začínal být těžký a nedýchatelný. Aby také ne.

Červen se pomaličku chýlil ke konci, brzy dětem začnou letní prázdniny. Poslední týden padaly teplotní rekordy. Meteorologové předpovídali pokračování tropického počasí.

Katka otevřela láhev s vodou, kterou měla postavenou za pultem. Plnými doušky tekutinu polykala. Voda ji příjemně pohladila v podrážděném hrdle, ale jazyk se jí nepřestával lepit na patro.

„Jsi v pořádku, Káťo?" oslovila ji kolegyně se starostlivým výrazem. „Jsi úplně bledá."

„Já vím," přikývla. „To bude dobrý. Jen migréna." Už jen hodinku a pojede domů. Musí to vydržet. Po čele se jí začal rozlévat nepříjemně studený lepkavý pot a žaludek jako by skákal přemety. Hlava ji šíleně třeštila. Potřebovala by si lehnout a pořádně se prospat.

Na chvilku zavřela oči a představila si ložnici s velkou postelí a zatemněnými okny. A mladší sestru, které musela uvařit něco k večeři. Některé dny jsou prostě nekonečné...

„Zvládneš cestu domů?" vyrušila ji opět kolegyně z úvah.

Kateřina se i přes nepříjemné bolesti a silný pocit nevolnosti musela pousmát. Jana, kolegyně, která s ní právě teď byla na směně, měřila něco málo přes metr a půl, ale na svůj malý vzrůst si dokázala dělat až ohromné starosti. Jak se do tak malé osoby všechny ty emoce vejdou? Přikývla však, aby ji uklidnila. Nechtělo se jí moc mluvit. Bála se, aby na podlaze neskončil obsah jejího žaludku.

Než konečně odbila devátá a nastal čas uzavřít kasu a jít domů, přišlo ještě pár zákazníků a Katka v duchu děkovala Bohu za to, že nemusela šplhat po štaflích pro batohy vystavené na nejvyšších policích, ani se ohýbat dospodu regálů.

„Káťo, klid. Zametu, uzavřu to tu, ale ty už upaluj. Vypadáš strašně," pobídla Jana Katku k odchodu a vytrhla jí z rukou koště. „A zkus ty rostlinné náplasti, co jsem ti minule dala."

Jana se zajímala o všechny formy alternativní medicíny, ať už se jednalo o bylinné masti, náplasti, akupunkturu, či léčivé kameny. Proto Katku vždycky zaráželo, kolik chemie si byla schopna nanést na pleť. Na rozdíl od přírodních léčiv, přírodní kosmetika ji zřejmě příliš nezaujala.

Konečně se dobelhala ke svému malému autu zaparkovanému před obchodním centrem. Pofukoval docela příjemný vítr. Navzdory pokročilé hodině se však sluníčko nevzdávalo a vytrvale hřálo. Chvilku Katka jen tak seděla a zhluboka dýchala vzduch proudící otevřeným okénkem. Doufala, že se jí díky němu uleví, ačkoliv se bohužel nejednalo o nikterak osvěžující záležitost.

Jak jen dojedu domů? Pomyslela si. Slunce stále ještě nehodlalo zapadnout a každé světlo ji bodalo do očí jako jehličky. Hlasité venkovní zvuky se zdály být příliš ostré a způsobovaly bolestivé pulzování v hlavě.

Napadlo ji, že by tu auto měla nechat a počkat na noční vlak. Ale ten jel až v jedenáct v noci a připadalo ji riskantní, nechávat svou malou sestru doma samotnou tak dlouho. Už tak představovalo výrazný problém, že pracovala od rána do večera. Naštěstí byla sociální pracovnice shovívavá...

Kateřina nastartovala a pomalu se rozjela. Rozhodla se jet kvůli otupělým reakcím pomalu a bezpečně navzdory tomu, že každá část jejího těla prosila, aby se domů do postele dostala co nejdříve.

Provoz naštěstí nebyl nikterak hustý. Migréna se ale zhoršovala a Katka si začínala uvědomovat, že vidí lehce rozmazaně. Zodpovědnost ji přikázala ještě trochu zpomalit. Chvíli tedy trvalo, než nakonec vyjela z města na okresní silnici.

Cesta začala ubíhat nad očekávání dobře. Kateřina řídila ukázkově, ačkoliv radši pomalu a opatrně, než rychle. Obzvlášť velký pozor dávala v zatáčkách a vždy, když ji míjelo auto, přibrzdila si a držela se u kraje.

Stačilo už jen přejet skrz les a bude konečně doma. Katčina pozornost začala zlehka upadávat. Zbývaly poslední dva kilometry po známé cestě. Jak se těšila! Projela jednu zatáčku, chvilku po rovince, nikde žádné auto, skoro idylka. Další zatáčka. Třetí. Ani si nestačila uvědomit, že ručička tachometru dosáhla najednou devadesátky. To ta vůně domova ji táhla! Poslední zatáčka a pak spatří začátek vesnice.

V přítmí lesa ji náhle oslnila ostrá světla protijedoucího vozidla, které se do zatáčky vehnalo ještě rychleji než ona. Jediné, co stihla, než do sebe rychle rozjetá auta narazila, bylo zakřičet.