OMEGLE CHAT | KOVY

11. Kapitola

Soráj

***

Být doma v posteli je asi to nejlepší, co může být. Aspoň na tu chvilku si můžu zalézt pod peřinu a odtrhnout se od reality čtením nějaké knížky anebo fantazírováním o pohádkové budoucnosti. Když se ale oddávám sněním, tak jsem občas ještě zmatenější. V jednu chvíli sedím s Kájou venku na lavičce a směju se, když ale zavřu oči, tak je to všechno pryč a já se objevím v Markově objetí. Šeptá mi do ucha, že už to nikdy neudělá a já uvěřím. Uvěřím, a najednou se přede mnou objeví kupa malých dětiček a já jen přihlížím, jak Marek líbá nějakou brunetku. Nějaká část mě tuší, že když to už udělal, tak to udělá znovu, ale já si nemůžu pomoct. Proč bych nemohla vstoupit do jedné řeky dvakrát, když mě ta řeka dělala dva roky šťastnou?

„Stello!" vtrhnula do mého pokoje osoba, která byla na seznamu lidí, které fakt nechci vidět.

„Daniele," procedila jsem mezi zuby jeho jméno a pokusila se o úsměv, který byl asi tak falešný jako hrudník Paris Hilton. „Co tady děláš?"

„Co tady dělám?" zarazil se. „To nemůžu přijít pozdravit ani svoji holku?" Zaťala jsem pěsti, když zdůraznil slova „svoji" a „holku". Měla jsem co dělat, abych nevybouchla. Nejsem přece ničí majetek a rozhodně ne jeho. K tomu všemu už „jeho holka" nemám v plánu být moc dlouho.

„Copak zlato?" uchechtl se a přisednul si za mnou. „Něco jsem ti přerušil? Tváříš se docela dost nabroušeně."

„Ne v pohodě, jen jsem malinko unavená, nic víc." Dívala jsem se z okna a snažila se ignorovat jeho paži, která se mi ovinula kolem krku. Musela jsem to na tu chvíli zvládnout, i když jsem už vlastně nechápala, proč to dělám. V jeho přítomnosti se cítím posledních pár dnů víc než nepříjemně, a to si ani nedovedete představit, jaké to pro mě je, když se mne dotýká těma jeho ulepenýma rukama nebo ještě hůř – když se mě snaží políbit. Znovu jsem se zamyslela nad tím svým plánem, který jsem vymyslela a uznala, že je dost s prominutím debilní. Jak mě něco takového mohlo napadnout? Musela jsem si přece zachovat zdravý rozum

„No tak zlato, pokus se taky někdy o úsměv." Cítila jsem jeho dech na mém krku a měla co dělat, abych se neotřásla. Moje myšlenky se soustředili na jedinou věc – rozchod. Už jsem to prostě musela udělat, právě teď. V tuhle chvíli, která měla být osudová mi bylo souzeno to udělat, protože on najednou ztichnul. Měla jsem tolik prostoru, ale... Ale když jsem se nadechla, nevydala jsem ze sebe ani hlásku. Něco se mnou bylo špatně a tahle chvíle skončila. Možná, že kdybych to udělala, všechno by pak bylo jinak. Ale tím problémem je, že já to neudělala a místo mě byl Daniel ten, kdo se ujal slova.

„Co kdybychom šli do kina, lásko? Dávají-..." Název filmu jsem už nepostřehla. Jen jsem jednoduše kývla hlavou na souhlas, a byla zhrzená sama sebou, že jsem neudělala to, co jsem měla. Kdo ví, co by se stalo, kdybych to udělala?

***

Samozřejmě, že jsme šli pěšky. Nechápejte mě teď zle, já se ráda procházím a takovéhle věci, ale... Ale nerada se procházím s ním, neboť to znamená, že s ním budu muset strávit ještě více času. Takže jsem pochodovala vedle něho a každou druhou sekundu zpomalovala, dokud nebyl dostatečně daleko, abych se mohla pořádně nadechnout. Opravdu bych se s ním už měla rozejít a po tomhle to už stoprocentně udělám.

Najednou mi v kapse zavibroval mobil a moje srdce poskočilo. V hlavě mi vířily myšlenky na něho a já opravdu věřila, že konečně napsal. Okamžitě jsem se podívala na upozornění a hned jak jsem to udělala, tak jsem svůj telefon zklamaně zastrčila zpátky. Nemůžete se mi divit, bylo to upozornění z instagramu, že mi napsal další Arab. I přesto jsem ho znovu vytáhla a s povzdechnutím se podívala do kontaktů. Dívala jsem se na jeho číslo a chtěla mu napsat. Vážně chtěla, jenže co? On sám mi nenapsal, takže jsem nevěděla, co dál. Třeba na mě zapomněl, pomyslela jsem si a otřásla se. Na tohle jsem teď neměla čas. Musela jsem se vzchopit a předstírat, jak se se svým „úžasným" novým přítelem bavím. Zvedla jsem hlavu a všimla si, že Daniel je asi tak pár metrů ode mě a prohlíží si plakát se Scarlett Johansson.