Double life/Dvojitý Život-Cz

1. Kapitola/Naposledy

"Tesso! Kde jsi!" Volala podrážděně paní Jones, neboli, moje mamka.

"Tady jsem mami! Balím všechny Mateovy hračky, tak, jak jsi mi říkala."

" Ale proč ještě není umyté to nádobí?! Říkala jsem ti, ať to umyješ hned po obědě!"

"Ale mami, dala jsi mi tolik práce, nevím co dělat jako první." Rozhazovala jsem rukama okolo sebe jako neandrtálec, abych ji naznačila ten zmatek v mojí hlavě.

Unaveně na mě pohlédla. "Zlatíčko, moc se ti omlouvám. Prosím se na mě nezlob. Sama víš čím teď procházíme. Jsem z toho tak unavená." Chvíli mlčela a dívala se zamyšleně na stůl o který se opírala. Po chvilce pokračovala "já už si ani nepamatuju kdy jsem se naposledy pořádně vyspala." Podívala se na mě a na hračky okolo mě. "Tak až uklidíš ty hračky, umyj prosím to nádobí a pak si můžeš odpočinout." Nahodila unavený úsměv a odešla.

Při úklidu hraček jsem si broukala mou nejoblíbenější písničku a najednou slyším bouchnout dveře od auta. "Táta!" Zakřičí s radostí Mateo. Mateo má teprve pět let.

Když utíkám ke vchodu abych pozdravila tátu, zabrzdí mě Mateo, který dělal blbosti na schodech a lezl po zábradlí. Mateo je občas hrozně otravný, hlavně v tom že neustále křičí a řve, ale je to můj bratříček a mám ho moc ráda. "Pojď sem ty šmudlo." Chytla jsem Matea kolem pasu, hodila si ho přes rameno a utíkala dál.

U dveří jsme se sešli i mamkou, která zrovna otvírala taťkovi dveře.

"Ahoj, miláčku." Pozdravil táta maminku a při polibku ji podával pracovní papíry. Mateo se hned nacpal mezi ně. "Nazdár chlape!" Řekl když Matea držel ve vzduchu.

Dívala jsem se na ně, jak se všichni tři radovali. Radovali se a přitom bylo vidět, jak moc jsou rodiče unaveni. Zřejmě se snažili před námi skrýt svojí únavu, ale znám je až moc dobře a vím, že kruhy pod očima není přirozený vzhled ani jednoho z nich. V tu chvíli jsem si uvědomila, že je to naposledy co se scházíme u těchto dveří, naposledy co táta přijde z práce a tady nás pozdraví.

Potom se ke mně táta otočil. "Ahoj, holčičko moje" a něžně mě políbil na čelo. "Tati, já už nejsem malá." Řekla jsem s úsměvem. Sklonil se ke mně a pohlédl mi přímo do očí. Pousmál se "pro mě, budeš vždycky moje holčička." Hleděla jsem na něho neschopná dalších slov. Nikdo pro mě není tak důležitý jako můj táta. Nikdo.

Usmál se na mě, jako by slyšel moje myšlenky. Poté skočil do debaty s mamkou a samozřejmě, s Mateem v patách, šli do kuchyně.

Jejich rozhovor mě nějak nezajímal tak jsem šla zpátky douklízet ty hračky.

Ano, tohle bylo opravdu naposledy. Ale co když to nechci? Co když se nechci stěhovat? Tady je můj domov, ne tam.

"Čí to byl nápad se stěhovat?" Zašeptala jsem zklamaně, když jsem klesla na zem mezi hračky a dlaněmi si zakryla tvář. Slzy se mi hrnuly do očí. Stěží jsem zadržela pláč.

Ne! Tesso! Co to děláš? Musíš být silná. Tvá rodina tě potřebuje. Už nejsi dítě.

Utřela jsem si slzy a pyšně vstala. "Ano! Už nejsem dítě!"

Už jsem se cítila lépe ale když jsem se otočila a uviděla se v zrcadle, smích se nedal udržet. Stojím tu se slzami na tvářích a červeným nosem. Ano, to samo o sobě není tak vtipné ale to, že je mi šestnáct a povídám si sama se sebou to už je jiná věc.

Konečně jsem posbírala všechny hračky a zalepila kartonovou krabici, když za mnou přišel Mateo. "Tesso?" Zeptal se Mateo stejně zvědavě jako pokaždé.