Psychoušek

Musím to udělat

Kapitola dvacátá šestá: Musím to udělat

Už jsou to dva týdny.

Celé dva týdny se mi Damien nějakým způsobem omlouval. Celých čtrnáct dní mám noční můry. Už 336 hodin jsem skoro nevylezla z pokoje Jacksona a Jasona. A už toho mám dost.

Seděla jsem na posteli a koukala na ty růže, které mi Jack položil do klína. Vzhlédla jsem k němu a nadzvedla obočí. Brunet si povzdechl a posadil se vedle mě. Vzal jednu růži do ruky a chvíli si ji prohlížel, pak zvedl štítek, který byl mezi jejími okvětními lístky.

Přeletěl ji pohledem a následně protočil očima. Ukázal mi ji a já zkopírovala jeho předchozí výraz.

"Omlouvám se, mio amore,"

stálo na ní, stejně jako na všech ostatních. Vzala jsem mu štítek z ruky a roztrhala ho na malé kousíčky. Otevřela jsem okno, které je umístěno nad postelí a vyhodila je. Koukala jsem jak létají ve větru a na chvilku si přála, abych mohla taky tak odletět.

Ale bez toho trhání.

"Měla by sis s ním aspoň promluvit Clo. Tohle je po třetí, co poslal růže. Dnes," řekl Jackson. Otočila jsem se k němu a pokývala hlavou, "Máš pravdu." Brunet překvapeně zamrkal. "Mám?"

"Jo, musím si s ním promluvit. Víš co? Půjdu teď," rozhodla jsem se a vzala do rukou ty růže. Rázně jsem vypochodovala z místnosti a namířila jsem si to k jeho kanceláři. Chvíli jsem přemýšlela, kudy mám sakra jít, ale na štěstí jsem cestu našla.

Zastavila jsem se před těmi mahagonovými dveřmi a zaváhala. Nervózně jsem si skousla ret a pak těžce vydechla. Musím to udělat, opakovala jsem si v duchu, když jsem zvedla ruku abych zaklepala. Přiložila jsem ruku ke dřevu a... ony se samy otevřely.

Stál v nich Damien. Oči mu spočinuly na mé ruce, která visela ve vzduchu a nakonec i na mě. Pootevřel ústa a pár krát zamrkal, jako by nevěřil, že před ním stojím. Zamumlal něco v cizím jazyce a pak ke mě vztáhl ruku.

Ucukla jsem a upustila růže na zem. "Mio amore, jsi skutečná?" zeptal se a pak si frustrovaně projel rukou ve vlasech. "Nemůžeš být, určitě už zase sním."

Plesk!

"Zdá se ti tohle skutečné?" vykřikla jsem naštvaně. Damien se na mě šokovaně podíval a chytil se za tvář. Najednou, všechny ty emoce co jsem se snažila skrývat, vypluly na povrch. "Jak jsi mi to mohl udělat?!" vyjekla jsem se slzami v očích. "Jak?!"

"Chloe, já-"

Vyhrnula jsem si tričko a nechala slzy, aby mi smáčely tváře. "Podívej se co jsi mi udělal," vzlykla jsem. Černovlásek odvrátil pohled, sám měl v očích slzy. "Tak se podívej!" zařvala jsem. Podíval se na mě a pak sjel pohledem dolů, aby spatřil svůj výtvor.

Svezl se přede mnou na kolena a se skleněnýma očima vzhlédl. "To jsem nebyl já, mio amore. Miluju tě," řekl a natáhl ke mě ruku, já však ustoupila o krok zpátky. "Přísahám, že bych ti-"

"Neříkej to!" vykřikla jsem naštvaně. "Neříkej, že bys mi nikdy neublížil. Už jsi to udělal. Ublížil si mi," zasyčela jsem a udělala další krok zpátky.

Zavrtěla jsem hlavou a snažila se zadržet další slzy, které se snažily utéct. "Znásilnil si mě," zašeptala jsem zlomeně. Podívala jsem se mu do očí a zjistila, že pláče.

Jen tam klečel na zemi, sledoval mě a tiše plakal.

"Zničil si mě, Damiene."

Estakali