Kapka zoufalství, nádrž naděje

1. Díl - Košilka

Probudím se ještě dřív, než začne zvonit budík. Promnu oči, protáhnu se, několikrát si zívnu a po několika minutovém zahledění na hodiny, které visí naproti mě nad dveřmi a ještě nakřivo, vstanu z postele, zamířím do koupelny a zděšením nadskočím. Hledím do očí uříznuté hlavy Freddyho Kruegera. Naštěstí nemám potřebuji jít na záchod, jinak by se pode mnou objevila louže. Moje spolubydlící na koleji je milovníkem paranormálních jevů a různých hororových námětů a velice ráda vymýšlí, jak ostatní vyděsit. Samozřejmě u mě se jí to podaří pokaždé, ať už to byl krvavý nápis na zrcadle, nebo umělý uříznutý prst na talíři s jídlem. Musím uznat, že je velice kreativní a fantazii meze neklade. Zatímco mám deset minut navrch, než začne první hodina, skočím se podívat do kuchyňky, zda nezbylo nějaké jídlo z včerejší schůze. Jednou za čtrnáct dní se tu pořádá schůze, na které se sejdou zástupci tříd a komunikují ohledně přání a potřeb studentů. Potichu otevřu dveře a vklouznu na chodbu ve své přiléhavé košili. Všude je ticho, většina ještě spí, takže mám jistotu, že nikoho nepotkám. Nahlédnu do ledničky a objevím kus dortu, který tu zbyl. Zavřu lednici a málem mi vyletí srdce, když spatřím osobu za mnou.

"Slečno Lion, co tu děláte tak brzy ráno?" Promluví s ochraptělým hlasem a prohlíží si mě od shora dolů.

Sakra, můj učitel na hudební výchovu, který stojí naproti mě a spaluje mě pohledem. Cítím návaly tepla a lehkou nevolnost. V tu chvíli mám pocit, že se studem do země propadnu, když si uvědomím, že tu stojím pouze v noční košili, ve které vynikají mé křivky.

"Měla jsem hlad, víte. To většinou lidé mívají." Trochu ostře odpovím a otočím se zády, protože jsem na odchodu. Nehodlám se tu zdržovat a odpovídat na absurdní otázky od učitele. Mám lepší věci na práci, jako třeba připravit se na hodinu a převléknout se z té zatracené košile.

Cítím na sobě jeho pohled, proto se otočím a vidím, jak mi zírá na zadek.

"Právě jsem Vás přistihla při činu, pozor, pane učiteli." Šibalsky se usměji a odcházím.

Proboha, pomyslím si, vážně jsem s ním flirtovala? Dřív, než nad tím začnu uvažovat, povšimnu si, jak před mým pokojem stojí cizí kluk s rukami v kapsách a prohlíží si cedulky se jmény na dveřích. 

"Zdravím, nepotřebuješ s něčím pomoct? Vypadáš, jako by ses ztratil." Přijdu blíže k němu a položím zdvořilou otázku, protože přesně takhle jsem před dvěma a půl lety vypadala já. Tedy, ne že by mi rostly fousy, ale nějak takhle zmateně.

Chvilku stojíme mlčky naproti sobě, když v tom konečně promluví. Už jsem si začínala myslet, že je hluchoněmí. 

"Čau dámo v sexy košilce, kde najdu pokoj č. 26?." S mrknutím oka a s nekalým úmyslem si mě prohlíží.  Mám chuť vzít nohy na ramena a utéct, namísto toho ukážu před sebe. "Tam... tamhle na konci chodby je úklidová místnost a hned naproti místnosti je pokoj č. 26." Mezitím, co se otáčí za sebe, rychle vklouznu do pokoje a zabouchnu dveře. Zhluboka dýchám a snažím se vzpamatovat ze dvou trapných incidentů, před dvěma zcela odlišnými chlapy. Jeden je můj učitel, druhý sexy cizinec.