2. Díl - Zákeřný úsměv

47 4 0

Mezitím, co si dávám chladnou sprchu, abych se vzpamatovala  z ranního incidentu, slyším klepání na dveře. Dřív, než se stihnu zabalit do ručníku a jít otevřít, slyším, jak někdo vešel dovnitř, hodil taškou o zem a hlasitě si odkašlal.

Vykouknu zamotaná v ručníku z poza dveří a mám chuť křičet. "Co tu sakra chceš? Copak tě doma nenaučili slušnému chování a počkat si, až budeš pozván?!" Uchopím ručník pevněji.

"To nebyl můj pokoj č. 26, ale pokoj pana profesora hudební výchovy, Redmena." Stojí s rukama v bok a přežvykuje žvýkačku. Nevypadá, že by chtěl odejít, ale já nejsem připravená vysvětlovat, proč jsem si spletla směr. Mezitím, co se oblékám zavřená v koupelně, slyším dívčí hlas.

"Proboha, držte huby." Ozve se z pokoje a já si v tu chvíli uvědomím, že tu nejsme sami. Zapomněla jsem, že Verona není ranní ptáče, jako já a ráda si přispí. 

Rychle si navlíknu kalhoty, poslední kus oblečení. "Omlouvám se, právě jsme na odchodu." Vyletím z koupelny a hodím pohledem po nováčkovi a na hodiny, které visí přímo nad jeho hlavou. Právě teď si nepřeji nic jiného, než aby na něho ty hodiny spadly.

Poté, co ho chytnu za kus bundy a očním kontaktem naznačím, že je čas jít, chopí svou tašku a odcházíme z pokoje.

"Promiň, ale s hledáním pokoje ti nepomůžu, musíš se snažit sám. Omluvu ode mě nečekej." Zákeřně se usměji, otočím se a mířím po schodech ven.

Na hodinu jsem dorazila jako první, což není nic neobvyklého. Posadím se na své místo, připravím věci, když v tom slyším ohlušující hlasy. Právě dorazil gymnastický tým. Slyšela jsem, že vyhráli státní soutěž, tak mají důvod k radosti a povyku. Rozhlížím se po místnosti a postupně začínají přicházet spolužáci a s nimi do třídy vstoupí i paní profesorka Holdeková, která nás učí speciální pedagogiku. Do začátku hodiny zbývá pár minut, tak vytáhnu svůj kapesní notes, kam zapisuji své písně. Stihnu napsat tři verše, když v tom se do třídy přiřítí nějaký blázen a začne všechny vítat. Člověk by se ve mně krve nedořezal, když mu pohlédnu do tváře a zjistím, že je to onen neznámý nováček. Sleduje mě snad? Pomyslím si. Většina studentů tleská, píská a pobíhá kolem něho. A já pochopím, že je asi něco víc, než jen neznámý.

S egoistickým pohledem projde kolem mě a sedne si přímo za mě. Všimnu si, že v ruce drží notový sešit a při pomyšlení, že se mnou bude chodit i na hudebního výchovu, se mi stahuje žaludek.

Po celou dobu výuky mám divný pocit, protože nevidím co dělá a kam kouká. Přemýšlím nad tím, co je zač. Vůbec nechápu, co zrovna on dělá na hodině speciální pedagogiky. Vypadá jako hráč nejprestižnějšího fotbalového týmu, jako hvězda z filmu, ne jako někdo, kdo se zajímá o druhé. Celou vyučující hodinu nepřemýšlím nad ničím jiným. 

Hodina je právě u konce a já si pomalu uklízím věci, když v tom si mě paní profesorka zavolá k sobě.

"Slečno Lion, už máte vybranou praxi?" Hodí na mě svůj učitelský úsměv a rozloučí se se zbytkem třídy. "Příští hodinu nás čeká americký film s nádechem autismu, Jack of the Red Hearts, tak ne, že mi tu budete spát."

Jsem nadšená, protože tento film je můj oblíbený. "Ano, budu tady ve městě u rodiny Maxmiliánových. Sama jste mi je doporučila, vzpomínáte?"

"Ach, ano. Je to vážně milá rodina. Jenže je tu menší problém." S neklidným hlasem odpovídá a já už mám zase ten divný pocit v žaludku, který mám vždy, když se cítím nesvá.

"O jaký problém se jedná, paní Holdeková?" Pohlédnu na ní se zklamaným výrazem.

"Ne, nejde o nic vážného, nebojte se. Pouze budete mít po svém boku pomocníka." Úlevou, že nejde o nic horšího, si oddechnu.

"To je v pořádku, přivítám každého." Úsměv mám od ucha k uchu, ale když pokračuje v mluvě a dostane se k tomu, kdo je mým pomocníkem, mám pocit, jako by do mě uhodila demoliční koule. "To jsem ráda, protože Vaším pomocným pracovníkem je Kristián." Prstem ukáže na chlapce, kterého už znám. Když jsem říkala každého, neměla jsem na mysli zrovna jeho. Z dálky mi zamává a usměje se přesně tak zákeřně, jako jsem se na něho usmála já ještě před tím, než jsem odešla do školy.  

Válka začíná

Kapka zoufalství, nádrž nadějePřečti si tento příběh ZDARMA!