Vampire

Zase nový domov.

Alice

Z Coloráda jsme vyrazili kolem půl desátý dopoledne a už dvě hodiny musím trčet v autě, raději bych to šla pěšky než poslouchat to mrtvé ticho co u nás poslední léta vládne. Máma si pletla už asi padesátý malý copánek z jejích tmavě hnědých dlouhých vlasů a její pohled směřoval celou cestu z okna a byla nervózní. Táta měl zase ten jeho naštvaný pohled i když naštvaný nebyl, nebo byl, nebo... Já vlastně ani nevím, vypadal naštvaně pořád.

Já, Alice Barnetová. Musím snášet už asi stoletou tichou domácnost. Fajn, ne zrovna stoletou ale těch osmnáct a půl roku, co je moje maličkost na světě, to určitě bude. Nejradši bych se ani nenarodila, protože žít v týhle mlčící rodině je jako být v pekle. O tomhle zapadlým světě si myslím, že se naše společnost nikam nedostane. Vždyť už teď tu Zemi nespočitatelně ničíme. Teda ne že bych jí ničila já, ale jiný lidi hážou vešchno co můžou všude kde můžou. Někdy bych si přála, aby přijeli nějaký mimozemšťani a unesli mě a odvezli na nějakou jinou planetu. Jo má to hodně nedomyšlených háčků, ale nač detaily. Když tak přemýšlím o svým věku, připadám si dost zoufalá. Je mi osmnáct, skoro devatenáct a pořád musím trčet u rodičů, když řeknu jen zmínku o tom že bych odjela a žila vlastní život, táta začne běsnit a už lítají vázy a skleničky. Takže jsem něco jako ve vězení. Už se stěhujeme asi po pátý, protože všude máme jen problémy. A může za ně táta. Nesnáší mě, jsem přesný jeho opak. Tedy aspoň to pořád říká, přitom nevím jaký na mě a na něm vidí rozdíl. Mám hnědé dlouhé vlasy i stejně hnědé oči jako on. Táta sice nemá dlouhý vlasy a není holka, ale jak říkám - nač detaily. 

Nandala jsem si sluchátka. Hráli mi tam samý rockový písničky, na žádný labutí jezera jsem náladu neměla. Protočila jsem oči a obličej jsem si opřela o ruku která byla opřená o okýnko. Uviděla jsem ty nejkrásnější stromy na světě. Bylo jaro a proto právě kvetly, byly vysoké a podlouhlé. Měli bílé, fialové a světle modré květy. Nikdy v životě jsem takové stromy neviděla, ale vykouzlili mi úsměv na tváři a proto se mi líbili. Cítila jsem něco na noze a rychle jsem odvrátia pohled od stromů. Byl to jen Gery.

Gery je náš pes. Máme ho už od štěněte, kdy ho našel táta. Je to Husky a šíleně ho miluju. Kam se hrabe proslulý Rex. Má krásně šedou srst a pomněnkově modré oči. Připomínali mi moře proto do nich tak ráda koukám a taky kvůli jeho upřímného pohledu. Všichni u nás v rodině mají hnědé oči a proto jsem ráda že Geryho máme. Nosí noviny, spí semnou v posteli, nikdy jsem ho nemusela mít na vodítku a jeho vyjímečný jev je že miluje kočky. Vím že to není jediný pes, který je má rád, ale já to beru jako jeho vyjímečný dar. Ale on vlastně miluje všechno.

Ležel vedle na sedačce a právě zíval. Čumákem do mě strkal protože chtěl pohladit, nakonec se mu moje pohlazení tak zalíbilo že si položil hlavu na můj klín a znovu zavřel oči. Další věc co mě dokáže rozesmát, ale to on vždycky.

Po chvíli se ke mě došourala i rozspalá Barbie. Pro změnu naše kočka, tu zase našla máma. Byla celá šedá kromě bílé skvrny na hlavě, přesně mezi očima. Má taky svou oblíbenou aktivitu, ráda leze lidem na záda a za krk a to kdekoliv. Jelikož jsem tomu chtěla zabránit sundala jsem jí, aby nebrouzdala za mými zády a dala si jí na klín. Bie, jak jí říkám, si udělala jedno kolečko a pak se schoulela do klubíčka. Gery jí jen olízl a pak znova usnul. Usmála jsem se a znova vykoukla z okna.

Po pár vteřinách se ozvala máma. ,,Tak už jsme tady." Usmála se a já za její úsměv byla nesmírně ráda. ,,Deeptown." Táta nic neříkal a já se podívala na domečky postavené vedle sebe. Bylo to pěkné město. Nakonec auto zastavilo před docela velikým domečkem, měl dvě patra, jelikož těsně pod střechou byly dvě malá okna. Líbil se mi a jakmile jsem zastavili zbystřilo už celé auto, i táta koukal docela spokojeně, ale úsměv tam nebyl.

Taky jsem postřehla že budeme mít sousedy. Aby to zase nebyla jízdenka do jiného města.

Na obrázku je Gary.. :3

Děkuju za vše.. Komenty!! Čím víc tím líp.. :)) Budu opravdu, opravdu ráda.. :))*