Ordine Draconis

5. Neklid

Jaredova slova nás nechávají v oněmění ještě několik následujících vteřin.

Jeho poslední myšlenky zaznívají prostorem jako dlouze táhnoucí se ozvěna, přestože původní hlas už dávno přešel do ticha. Ozvěna, která svým způsobem zapříčinila to, že ani jeden z nás není schopen cokoliv dalšího říct.

Tuším, že si Kayl, a především Ilyn v hloubi duše uvědomují, kolik pravdy se v jeho námitkách ve skutečnosti skrývá, ale přitom mlčí a jen nepřítomně zavrtávají pohled do dřevěné desky stolu, jako by si to vůbec nechtěli připustit.

Vlastně je to skoro nemožné, udržet v sobě v jednu chvíli dvě naprosto protikladná tvrzení, a přitom oběma z nich pevně věřit.

Lidé se nevzdali své naděje. Vojáci z Marky, z Toranu a z ostatních měst, ti všichni budou bok po boku bojovat proti nepříteli a vyženou jej z Lefkosie pryč jednou pro vždy.

Ale jak by mohli, když jich je tak málo?

Pohlédnu směrem k bratrovi s cílem navázat oční kontakt a alespoň vzdáleně tak zjistit, co se mu po tom všem honí hlavou. Má snaha zde však nedosahuje vůbec žádných výsledků.

Neodpoví, a pokud si mého úmyslu všiml, nenechává to na sobě nijak znát. Namísto toho s neurčitým výrazem ve tváři sáhne po půl litru s pivem, který tu zůstal po jeho příteli, a jedním douškem jej dopíjí až do úplného dna.

Následně si říká o další.

Ochotně se zvedám ze svého místa, abych jeho žádosti vyhověla, jelikož dnes padla obsluha osazenstva na mě. Pokládám oba dva prázdné korbely na tác a hned na to obcházím celou místnost a sesbírávám i zbytek. Společně s Marlyn je za barovým pultem naplňujeme až po okraj a následně je roznáším nazpět žíznivým hostům.

„...každý den napadnou jinou vesnici," mezi opileckými výkřiky a hlasitým smíchem mimoděk zaslechnu nepatrný útržek cizího rozhovoru. Slabý ženský hlas téměř zaniklý v hlukem naplněném sále si navzdory všemu okamžitě získává moji plnou pozornost.

Koutkem oka si všímám neznámé trojice sedící vedle našeho stolu.

Dva muži a jedna postarší žena.

Pravděpodobně kupci.

Nepamatuji si totiž, že bych je tu ve vesnici spatřila už někdy dříve. Poznala bych to.

Instinktivně za skupinkou otáčím hlavou a podnos s půl litry mi vlivem této krátké nepozornosti málem vypadne z rukou na zem. V následujících vteřinách mám tak co dělat, abych znovu nabyla ztracenou rovnováhu a místo toho nesbírala z podlahy hromadu střepů z rozbitých nádob.

Jeden z mužů nyní naprosto zřetelně pohybuje rty, jako by mluvil, ale já přitom neslyším vůbec nic. Jeho šepot se zřejmě vytrácí už v polovině cesty k mým uším. Nenápadně tak přicházím blíž, ale neznámý jako by v tom okamžiku svůj už tak tlumený hlas ještě více ztišil.

"Pozdrav od tvé ženy," s úsměvem na rtech pokládám půl litr piva před Ilyna a druhý po dřevěné desce posílám Kaylovi na druhou stranu stolu. Nestor se otáčí k barovému pultu, odkud na nás hledí vždy milá tvář tety Marlyn, přitiskne si jej ke rtům na znamení polibku a následně jej prudce vyzdvihuje do výše. Kayl se zachová po jeho vzoru, čímž do sebe nalévá už alespoň čtvrtý kousek.

Sedám si zpět na své místo a snažím se přitom přesvědčit svaly v obličeji k vytvoření co nejvíce přirozeného výrazu. V podvědomí však plně vnímám každé slovo, které k nám dolehne od sousedního stolu, a zároveň dávám neskutečný pozor, abych se pohledem nesetkala s žádným z odposlouchávaných kupců.