3. Zakrýt stopy

166 16 9
                                    


V té chvíli se zastavil čas a svět v jediném okamžiku zamrzl jako kus ledu.

Pouhá vteřina se tak zdá být jako věčnost, zlomek skutečnosti, v níž najednou ustalo naprosto vše. Hlasy švitořících ptáků ztichly v mlčení. Dokonce i vítr, který se ještě před pár momenty tak svobodně proháněl v korunách stromů, náhle přestal vát a vytratil se kamsi do ztracena.

Jen mé srdce, co až na jedinou výjimku dosud tlouklo více méně s poklidem, mi nyní zuřivě mlátí v hrudi a jako jediné proráží okolní ticho. Ticho, v němž se dozvuk Kaylových slov vznáší krajinou jako ten nejhorší přízrak.

Hlavou mi proudí tisíce myšlenek, každá s sebou však přináší vesměs to samé: Strach spojený s pocitem té nejniternější tísně, který mi semkne duši v těsném sevření.

"Jak...?" hlas se mi láme ani ne v polovině věty. Marně v sobě hledám sílu k jejímu dokončení, ale ta nepřichází.

Nemá odkud.

Očima plnýma úzkosti teď hledím na Kayla ve snaze dožádat se odpovědi, o níž vím, že mi ji stejně nemůže dát.

Nemá jak.

Slova se mu vytratila z úst stejně jako mně.

"Nevím, do teď jsem netušil, že je to možné," rezignovaně pokrčí rameny a dál setrvává v oněmění.

Jeho ruce se třesou. Stojí tu s tváří bez výrazu a prázdným pohledem v očích, který nepřítomně zavrtává do země. Je to snad poprvé, co jej vidím v tomto stavu, co přede mnou nepůsobí jako neohrožený starší bratr chránící svou mladší sestřičku před všemi nástrahami světa, ale jako člověk, kterého uvnitř něco zlomilo. Jako člověk, v němž v jediném okamžiku zemřela všechna naděje.

Rysy v obličeji se mu cukají hněvem. Sotva patrný záchvěv rtů svědčící, že ta zuřivost sahá mnohem hlouběji, než by byl kdy ochotný přiznat. Kayl nikdy neprojevoval své pocity na veřejnosti, ale já i přes to cítím, jak to v něm vře, s jakou námahou v sobě potlačuje přívaly náhlé beznaděje, zlosti i hlubokého zklamání, jaké se v něm rodí s každou uplynulou vteřinou. Nemusím dlouze přemýšlet, abych poznala, že je to ve skutečnosti slabost, co se tak úzkostlivě snaží skrýt a nepropustit z nitra na povrch. To krátké selhání mysli, co si bere za následek, že nyní připomíná spíše schránku bez duše než člověka, co se mi snažil jít celý život příkladem.

Jako by dokázal odtušit, co se mi právě honí hlavou, protože v té samé vteřině zvedne zrak od země vzhůru. Veškeré rozhořčení, které se mu předtím odráželo v očích, je najednou pryč, vystřídáno neurčitým výrazem, z něhož tentokrát nejsem schopna vyčíst vůbec nic.

„Pojď," promluví z ničeho nic až překvapivě pevným hlasem, "musíme se ho zbavit."

Ten dovětek přitom pronáší tak chladně, až mi z toho přeběhne mráz po zádech.

Spěšně popadne luk, který před chvílí nedopatřením upustil do jehličí a sbíhá dolů ze srázu až k cestě. Přitom se ještě stačí ohlédnout a rychlým pohybem dlaně mi naznačit, abych jej následovala.

Jeho slova představují jakýsi impulz, díky němuž se i má mysl probouzí z předchozího transu a je připravena opět racionálně jednat. Srovnám si v hlavě poslední útržky myšlenek a vyrážím za ním. Sráz je na mě však příliš prudký, než abych jej dokázala zdolat tak obratně jako on. Každým krokem tedy spíš víc brzdím, než se snažím o běh, dokud nohama konečně nespočinu na kamenitém povrchu cesty.

Ordine DraconisKde žijí příběhy. Začni objevovat