4. Gerodina

111 14 20




Sestup shůry je snad ještě mnohem horší než předchozí stoupání.

Křivolaká cesta totiž kvůli převýšení ani nejde vidět. To, jak se skála místy doslova řítí dolů ve strmé kaskádě a její hrany ostře oddělují kusy země a prázdného prostoru.

Jediný pohled ze svahu tak zabíjí veškeré mé pokusy o odvahu. Pohled, při němž si více než jasně uvědomuji, že jediný krok vedle znamená volný pád do nedozírné propasti pod námi, a něco mi říká, že by mé kosti zůstaly na jejím dně ležet navždy. Nebo alespoň do chvíle než by je čas obrátil v šedivou hromádku prachu, kterou by vítr následně roznesl po okolí.

Pokud měl Kayl, byť jen na setinu sekundy v úmyslu vrátit se méně náročným terénem, tak všechny tyto plány zanikly v okamžiku, kdy se uprostřed lesa nečekaně objevil jezdec. Jít zpátky směrem, odkud jsme přišli, tak představovalo jedinou dostupnou možnost, jak se vyhnout potenciálnímu nebezpečí. Nebezpečí, které nám podle jeho předchozích slov vlastně zase tak úplně nehrozilo, ale projít celým lesem nazpět k cestě se nechtělo ani jemu, ani mně.

Držím se tak v těsném závěsu za ním a stejně jako ráno s obdivem sleduji, jak obratně překonává jeden ostrý balvan za druhým, aniž by to pro něj představovalo sebemenší problém. Troufám si tvrdit, že musí znát každý centimetr kamene zpaměti, jelikož nedokážu pochopit, jak se může na skalách pohybovat s takovou elegancí. Obzvlášť pak v místech, kde se povrch svahu láme dolů v téměř pravém úhlu.

V mysli se přitom stále vracím k našemu předchozímu rozhovoru, protože ač se to Kaylovi líbí nebo ne, z hloubi duše s ním stále nesouhlasím.

Nemůžu.

Veškerá přirozenost mě od toho odrazuje.

Přesto se však snažím věřit tomu, že se bratr rozhodl správně, a tak postupně posílám všechny pochybnosti pryč.

„Jak jsi to věděl?" má slova prorazí ticho jako ostrý šíp otázkou, nad níž jsem kvůli dřívějšímu vypětí situace neměla šanci přemýšlet.

„Co věděl?"

„Kdo to je," upřesním a mám co dělat, aby se mi ve spletitých kořenech borovic nezasekla noha, „nikdy předtím jsi přece žádného Doranďana neviděl."

A ani nemohl vidět.

„To ne," přiznává a seskakuje z hromady balvanů na o dva metry níže položenou skalní plošinu, jako by v něm okolní prostředí nevzbuzovalo vůbec žádné obavy. Jako by v něm něco jako strach vůbec neexistovalo, „vím jen, co se říká:

Barva Dorany je černá jako noc.

Noc, která s sebou přináší Temnotu.

Temnotu..."

„...která si přijde pro nás pro všechny." dopovíme společně.

Ta slova znám, uvědomím si, drží se mezi našimi lidmi od doby, co jsem na světě. Zřejmě musela vzniknout ještě za časů před válkou, ne-li ještě mnoho let předtím. Nikdo z přeživších si nepamatuje chvíle, kdy Temnota bezprostředně nezasahovala do našich životů.

„Zpočátku jsem si ale jistý nebyl, " pokračuje, zatímco stejným způsobem zdolává další kusy tvrdé skály, „když jsem slyšel koně, nejdřív mě napadlo, že je to někdo z Toranu. Rozhodně by to nebylo poprvé, co jsem na jednoho nebo dva jezdce narazil, ale nechtěl jsem nechávat nic náhodě. Po Ataru se v tyto dny potloukají hodně zvláštní existence. Jakmile jsem ale viděl barvu jeho zbroje..."

Ordine DraconisPřečti si tento příběh ZDARMA!