2. Osamělý jezdec

150 22 13

Kapitola věnovaná  ANZJAMOD, která mě dokázala udržet nad vodou ve chvíli, kdy jsem o sobě a své tvorbě pochybovala nejvíc :)

Nerovná cesta se na vrcholu stáčí ostře doleva.

Pokračujeme dál přes skalní hřeben lemovaný borovicemi, dokud se nám výhled na údolí nenávratně neztratí mezi stromy, které vzápětí vystřídá hustý jehličnatý les. Les, který je i přes vycházející slunce stále promrzlý nočním chladem.

Chvílemi mám pocit, jako by se mihotající se stíny kolem nás dávaly do pohybu a zhmotňovali se do jakési podivné formy života, která se v podobě oblaků tmy lehce vznáší mezi stromy. Klidně a vyrovnaně. Pohled tak tajemně nádherný, a přesto vzbuzující v duši člověka nepopsatelné prázdno a úzkost. Pocity, které jsou umocněny v okamžiku, kdy na své kůži ucítím mrazivý dotek tmy, co prošla v těsné blízkosti kolem nás. Jako by Temnota chtěla využít své poslední síly, než ji sluneční paprsky s přicházejícím ránem nadobro rozeženou do ztracena.

"Kolik bys řekl, že toho dneska střelíš?" zašeptám, jelikož mě přítomnost Temnoty podvědomě nutí ztišit hlas. Netuším proč. Není zde nic, co by mi mohla způsobit. Doba její největší síly je už dávno pryč.

"No, vzhledem k tomu, že jsem tě vzal s sebou, tak to asi nebude nic moc," zamumlá.

Jeho slova mi na čele způsobí hlubokou vrásku rozhořčení. Byl to jeho nápad vytáhnout mě z postele takhle brzy a tahat mě po skalách na svoje lovecké výpravy, ne můj. Jen Všemohoucí vědí, proč to udělal. Nikdy předtím se o něčem takovém ani slovem nezmínil a dnes, chvíli po mém probuzení se nečekaně objevil ve dveřích pokoje se slovy, že se mám obléknout a vyrazit s ním. Neprotestovala jsem, myšlenky na sen zastínily moji mysl natolik, že jsem jeho návrh uvítala víceméně s nadšením. Ale teď...

"Měl jsi mě tedy nechat doma," hlesnu, "já se tě o to neprosila". Mimo to, když bych už předtím věděla, jaký nelidský výstup mě dneska čeká, asi bych přes všechno, co se mi dnešního rána honilo hlavou, raději zůstala ve vesnici a nešla nikam.

"Věř mi, že to bych opravu moc rád, ale současná situace si žádá oběti."

Nelíbí se mi, jak otevřeně mluví, s jakou upřímností mi dává najevo, že pro něj nejsem nic jiného než přítěž.

"Jaká situace?" reaguji téměř okamžitě, jelikož se jeho odpověď vylučuje s tím, co mi řekl před několika hodinami v Gerodině.

"Válka, vždyť víš," odpoví stejně neurčitě, jako by se tím úmyslně snažil zakrýt svůj skutečný záměr, a sotva se stačím nadechnout, abych se dožádala bližšího vysvětlení, dodává: „Válka, která se táhne ještě dlouho po svém konci. Válka, ve které umřel nás otec. Válka..." na okamžik se odmlčí, jako kdyby hledal vhodná slova k dokončení věty, „...která zapříčinila, že se děje tohle.

Válka.

Už při pouhém pomyšlení na ni mi na rukou vyskakuje husí kůže.

Několik let táhnoucí se tuhé boje mezi Strážci a stvůrami z těch nejhlubších pekel. Já se narodila na jejím konci, ale Kayl ji zažil celou, a tak má její hrůzy vtisknuté do paměti mnohem víc než já. Stejně jako vzpomínku na otce, kterého já jsem nikdy neměla šanci poznat, jelikož padl za vlast několik měsíců po mém narození a jsem tak odkázána pouze na vyprávění druhých. Samotná válka pak není výjimkou. Častokrát jsem slýchala, jak nebe hořelo Temným plamenem, jak lidé i elfové umírali po tisících ve snaze svrhnout nadvládu zla v čele s tím nejhorším z Přízraků a jak po dlouhé dny slunce nevycházelo nad obzor. Skutečnost vzdálená na dlouhé roky a přesto...stále přítomná v duších nás všech.

Ordine DraconisPřečti si tento příběh ZDARMA!