Šéfův syn

*2*

Někdo zvoní! To bude ona! Jaká asi bude? Honem běžím otevřít, aby nemusela dlouho čekat. Otevírám dveře. Cože? Co ta tady dělá?

Lisa Getaubry. Je to ona? Nezdá se mi to? Opravdu přede mnou stojí ta mnou nenáviděná Lisa? Lisa, to holka, která mě neustále v mé bývalé škole ztrapňovala? Tak tohle si teda nenechám líbit. Ne znova, na novém začátku mého života. ,,To mě jako ani pozdravíš?" vyplivne z úst jako by mluvila s největší mrchou. Tou ale je ona a ne já! ,,A-Ahoj, co tady děláš?" Jasně, blbá otázka, ale co když sem nejde. Ještě mám naději. ,,Co bych tu dělala, Jdu an ten pohovor ohledně bydlení, ty hloupá." Řekla hloupá? Zatnu ruku v pěst a zabouchnu dveře. ,,Promiň." Ještě dodám, ale spíš pro mé svědomí, protože by to přes dveře stejně nemohla slyšet. Už nikdy nebudu dávat inzerát. Radši si sem nastěhuju nějaké milé lidi, ale až je poznám. Nechci, aby se mi tohle stalo znovu. Mám hlad, ale na připravené občerstvení nemám ani pomyšlení. Radši půjdu někam ven, třeba se alespoň seznámím.

Vyběhnu ven z domu a rozhlížím se, protože vůbec nevím, kam se vydat. Dala bych si pizzu nebo tak něco. Nakonec e rozhoduji pro levou stranu a jdu někam do neznáma. Snad něco najdu. S každou křiovatkou mě čeká nekonečné rozhodování, kam se vydat. Snad se neztratím. Aaaa! ,,Mám to!" řeknu si štěstím dokonce nahlas. Stojím přímo před pizzerií. Hmmm...už se mi sbíhají sliny. Vejdu dovnitř a vybírám pizzu. Nevím jestli sidát Hawaii (s ananasem) nebo obyčejnou sýrovou. Už jsem na řadě a v tom spěchu jsem si nakonec dala šunkovou. Já jsem takové pako. Nad tím se musím pousmát. Dostala jsem svojí část pizzi a rozhlížím se kolem hledajíce místo na sezení. Je jenom na druhém konci u nějaké skupinky tří kluků. Možná bych si k nim mohla přisednout.

Tak ti tři kluci se jmenují Nash, Aron a Christian. A příští týden se ke mně budou stěhovat. Vždycky jsem věděla, že si s klukama rozumím mnohem víc než s holkama. Nikdy jsem však netušila, že tak moc. Během chviličky jsme se seznámili a dali do řeči. Zjistila jsem, že kluci hledají bydlení, protože taky nastupují na vysokou školu. Ale na mojí budoucí ne, škoda. Oblíbila jsem si je tolik, že mě to opravdu překvapilo. Dokonce máme všichni stejný humor, takže jsme se i při jídle neustále smáli. Jsou super. A rozhodně budou skvělí společníci v bytě.

S klukama jsem se rozloučila a pospíchám domu. Ano, už tomu říkám domov, to místo jsem si zamilovala. Jakmile jsem tam dorazila, šla jsem se vysprchovat. Super, musím si vybalit oblečení, abych našla něco na spaní. Jsem tak unavená, že dneska půjdu rovnou do postele, i když je ještě sakra brzo.

Ráno se probouzím za zpěvu ptáčků. Já asi nechala otevřené okno někde. No to je jedno a rozhodně teď. Dneska je můj velký den. Nastupuji do mé nové školy na právnickou fakultu a ještě si jdu domluvit praxi do jedné místní právnícké agentury. Posadím se na posteli a jenom se rozhlížím. Po několika vteřinách se rozhoduji vstát a jít do koupelny. Musím přeci dneska vypadat reprezentativně. A na jídlo nemám ani pomyšení, dám si pak někde nějaký salát třeba. Nejprve budu muset do školy, doufám, že se tam neztratím. Vytáhnu můj připravený outfit pro dnešek. Jsem tak ráda, že jsem si ho připravila doma. Ta představa, e bych teď někde hledala oblečení není dobrá. Ale začínám se jí smát. Jen to na sebe hodím a vycházím pryč.

Stojím před školou a bojím se vstoupit. Je tak obrovská. Ale tak co, dneska se stejně jdu jen přihlásit na přednášky. Odhodlám se a společně s davem vcházím do budovy. Tady je to tak krásné. Jdu dopředu, ale cestu nevnímám, jen se rozhlížím. ,,Auu!" vykřiknu, když padám na zem. Ach ne, já narazila do nějakého kluka. Je docela pěkný... ,,Co to tady děláš, nemehlo? Příště zkus dávat pozor na cestu!" ,,Pro-Promiň, já jsem tady nová." ,,Aha. To tě ale neomlouvá." Omyl, byl pěkný než začal mluvit. ,,Jo, už se to nestane." ,,To doufám." Otočí se a jde pryč. No konečně..pomyslím si dost nevděčně. Ten byl ale nevychovaný. Takový typ lidí nemám ráda. Doufám, že už se nikdy nepotkáme.

Když jsem ve škole měla všechno hotovo, vydala jsem se do té agentury. A teď tady sedím a čekám, až přijde šéf. Stejně si ale myslím, že když jsem prvačka, že budu spíš jen nosit kávu a dělat jen takové ty pomocné práce. ,,Sophie Märdová?" ,,Ano? To jsem já." ,,Pan Lincoln Vás očekává, slečno." ,,Děkuji." uměji se na moc milou paní, která se zde po celou dobu čekání věnovala. Když vstupuji do kanceláře, nacházím tam opravdu mile a laskavě vypadajícího pána. Není příliš starý, mohl by to být tak můj otec, kdybych nějakého měla. Trpěnlivě čeká, než k němu dojdu a usmívá se. Rychle ale formálně jsme se představili a on mi vysvětlil, co od mé práce čeká. ,,Tak a zítra budete řešit první případ." Počkat co? Já? Sama? Vdyť nastupuji teprve do prváku. To nezvládnu. ,,Já?" vidím to překvapení v jeho očích, když jsem to vyslovila s obavou. ,,No ano, vidíte tady snad jesště někoho dalšího Sophie? Ale nebojte, pomůže vám s tím můj syn." Jeho syn? To by mohlo být fajn, už se začínám těšit. ,,V-Váš syn?" ,,Ano. Je to velmi schopný mladík. Také studuje na škole, kam se chystáte i vy. Už mi s několika případy pomáhal a teď je na čase mu jeden případ svěřit celý. A vy byste se od něho mohla něco přiučit. Nebo dokonce navázat přátelství. Je milý, hodný a pozorný, tak by Vám kdyžtak mohl i se školou pomáhat. Zítra vás spolu seznámím." Wow, nemohu se dočkat. Pan Lincoln je nesmírně milý a ochotný. Jen jsem se dohodli, kdy mám zítra přijít a opouštím jeho kancelář, následně i budovu.

Jak jdu domu, přemýšlím nad tím, jaký asi bude ten jeho syn. A také co všechno musím ještě dneska udělat. Vypadá to, že mě čeká už jen vybalování krabic. Po otevření dveří jich vidím opravdu hodně, vůbec se mi do toho nechce, ale musím. Jsou asi tři odpoledne, když se do toho pouštím. Dala jsem se do toho a už mám více jak polovinu vybalenou, tak pokračuji. Je půl deváté, když končím. Jdu zopakovat včerejší rutinu a pěkně do postele. To vybalování mě unavilo, ale mám to hotové. Z toho mám obrovskou radost.

Vstávám, ale něco se mi nezdá. Rychle kouknu na telefon, abych zjistila, kolik je hodin. Ach ne, já zaspala. Už je osm a v půl deváté musím být na té praxi. Tak dneska opět snídani vynechám, stejně jsem si ještě nestihla moc jídla nakoupit. Vykonám běžné ranní povinosti a pospíchám do práce. Dnes tam bude ten syn šéfa. Ach ne, ta budova je tak obrovská. Dojdu k recepci, kde se oznámím. Jsem tu včas. Sama jsem překvapena, že jsem to stihla. Ještě, že je tu výtah, až nahoru bych vyběhnout nestihla. Po vstupu do výtahu volím číslo 95. Během cesty nahoru se ještě rychle upravím, abych budila dobrým dojmem a jsem připravena. Vycházím z výtahu. ,,Dobrý den." pozdravím tu milou pani ze včerejška. ,,Dobrý den, slečno Märdová. Již jste očekávaná." Jen se usměji a otevírám dveře do kanceláře. No to snad ne! To nemůže být on! Nebo ano? Jak je to možné?

K&D