Become bad [CZ]

Chapter 1

"Co jsem to se sebou provedla? Tohle se nemělo nikdy stát..." stála jsem v chodbě před zrcadlem s černými kruhy kolem očí z rozmazaných tlustých linek a oblečená jako štětka. Sjela jsem sama sebe v zrcadle pohledem a ušklíbla se. Naposled jsem si zapálila, vytrhla si kroužek z pupíku a zamkla jsem za sebou dveře v koupelně.

< o 5 měsíců dříve >

"Tak jsme tady Em. Víš, vlastně jsem nakonec ráda, že jdu na tuhle školu. Aspoň sem jdu s někým jako jsi ty."
"Taky jsem ráda." řekla Em a věnovala mi jeden z jejích typických upřímných úsměvů. Byly to ty nejhezčí úsměvy, jaké jsem znala. Nebyly umělé ani nucené a toho jsem si vážila. Ona Em byla celkově moc hezká. Malý úzký obličej s jemným špičatým nosíkem a plnými rudými rty. Oči tomu celému dominovaly. Byly velké zeleno-modré, člověk měl pocit, že by se v nich mohl utopit kdyby do nich koukal moc dlouho. A naposled dlouhé prstýnkovité vlasy kaštanové barvy.

Poprvé jsme společně překročily práh nové etapy našich životů.

Sice jsme každá chodila do jiné třídy, ale to nám nevadilo. Rozloučily jsme se a zamířily každá jinam.

Jakmile jsem dorazila do třídy a rozhlédla se po nových spolužácích měla jsem co dělat, abych nezůstala stát s otevřenou pusou. Čekala jsem ledacos, ale tohle ne.
Už z toho prvního pohledu jsem byla schopná vyhodnotit jak se to tu dělí. Na jedné straně "drsný" potetovaný "skejťáci" s kšiltama dozadu a na druhé blondýnky s krátkýma šatičkama a tunou make-upu.
Dobře, abych teda někomu nekřivdila bylo tam pár normálních lidí, ale když tak počítám možná tři, čtyři.

***

Odpoledne jsem seděla jen tak na posteli a přemýšlela o svém prvním středoškolském dni, když jsem zaslechla cvaknout vchodové dveře. Kdo to ale mohl být? Máma i táta jsou v práci do šesti a ségra před dvaceti minutami odešla ke kamarádce.

Pomalu, bez jediného vrznutí jsem otevřela dveře od pokoje a sešla dolů po schodech. Bylo ticho. V okamžiku ho však přerušilo jemné cupitání nejspíš z kuchyně.

"Vím, že tu jsi." zvedly se mi koutky.

Rozběhla jsem se do kuchyně, ale to už bylo slyšet dupání po schodech.

Brala jsem schody po dvou, abych byla co nejdřív nahoře a vlítla do pokoje jak střela. Opět nastalo ticho. Ale jen do té doby než za mnou práskly dveře od pokoje. Prudce jsem se otočila.

"Takže si budem hrát na scho-" moji větu přerušil polibek.

"Abys věděl ani trošku jsem se nelekla." vyplázla jsem na Vítka jazyk.

"No já myslím, že trošičku jo." opáčil provokativně.

"Dobře. První cca dvě minuty jsem se trochu bála. Víš doufám, že ty klíče musíš vrátit. Už jsem zdravá a jsem schopná ti sama jít otevřít."
zasmála jsem se a chytla do ruky klíče, které ke mně letěly.

"Ach jo. Právě skončila všechna sranda." Vítek naoko vzlykl.

"Nesimuluj." kousla jsem ho do krku.

"A ty neprovokuj!" cvrnkl mě do čela.

S Vítkem jsme si spolu začali asi něco přes rok zpátky. Známe se od školky, takže víme, co od sebe navzájem můžeme čekat. Známe se. A jsme spolu šťastní.

~ na obrázku je Mel ~