ARCANA

Hledící ze tmy

Pětice spolužáků se smysly již řádně otupenými přemírou alkoholu, se vypotácela z poloprázdného lokálu. Robin, jak již bylo zvykem, toho vypil přespříliš a nebýt Simona a Owena, kteří ho podpírali, každý z jedné strany, skácel by se k zemi. Jazyk se mu pletl stejně, jako nohy a proto temnými ulicemi města postupovali velice pomalu.

Mezi studenty panovala dobrá nálada a jejich bujarý smích se nesl i do těch nejzazších koutů čtvrti, jíž procházeli. Vysoká Zoe, se hlasitě smála Robinovu škobrtání a Harper, poslední nejmenovaná členka skupiny, se zahleděla do tmy. Často ji přepadaly zvláštní tušení a obavy. Dnes to však bylo jiné, více skutečné. A tak začala nabývat dojmu, že je kdosi ukrytý ve stínech tajně pozoruje. „Harper, pojď!" Ozval se Simon, jenž jako jediný zaregistroval to, že dívka za nimi poněkud zaostává. Naposledy loupla pohledem do míst, která ještě před momentem pozorně studovala a jala se dohánět skupinu, jež byla nyní vzdálena dobrých pět metrů. Jakmile se otočila zády, ucítila to znovu. Svrbění v týle, které téměř vždy provázelo něčí pohled. Srovnala s ostatními krok a zadoufala, že již brzy dorazí domů, k některému z přítomných, kde budou moci přespat. Jak si ale později uvědomila, nejbližší z domů, byl ještě notný kus cesty daleko.

Znervózněla. Mráz jí běhal po zádech pokaždé, když Robin zavrávoral a oni díky tomu opět zpomalili. A pak... se ozvalo zavrčení. Hluboké a zlé, jenž muselo vydat nějaké hladové zvíře, plížící se temnotou, čekající na svou oběť. Harper napadlo, že možná tráví moc času mezi řádky fantastických příběhů, jestliže ji napadají takové nesmyslné teorie. Onen podivný zvuk však zachytil i Simonův sluchovod. Zmíněný se zastavil a pomalu otočil svou rudovlasou hlavu. Pohlédl nejdříve na strnulou Harper stojící pouhých pár kroků od něj a poté stočil svůj zrak k uličce za jejich zády, jíž halila tma. Všechny přítomné polil ledový pot. Výjima Robina, který ztrácel pojem o světě kolem sebe a absolutně neměl tušení, co se děje.

Ze stínu na ně hleděl pár rudě žhnoucích očí. Stáli, jako přimražení. Žádný z nich nebyl schopen jediného pohybu. Do světla zářící lampy vstoupila jedna obrovská tlapa podobna medvědí Namísto hnědé srsti, ji však pokrývaly šedé slepence čehosi, co se sotva dalo nazývat zvířecími chlupy. Drápy byly velice ostré a jejich jediné máchnutí by pro ně znamenalo konec. Stvůra se začala nořit ze stínu, jenž jí doposavad skýtal útočiště a pomalu se přibližovat.

Simon se opět probral, jako první. Popadl Harper, jež jako zhypnotizovaná, zírala na neznámý živočišný exemplář, za loket a vlekl ji pryč. Po pár krocích její předloktí pustil a místo něj se ujal jedné paže polo bezvládného Robina. Rozeběhli se tmou, co nejdál od oné zrůdné bestie. Jejich náskok však nebyl příliš velký. Stvoření se za nimi pustilo téměř okamžitě.

Prchali, jak nejrychleji to jen s opilým přítelem, jehož z části nesli a z části vláčeli mezi sebou, šlo. Robin cosi nesrozumitelného blekotal, nikdo mu však v tu chvíli nevěnoval pozornost. Zavalitá bestie se pohybovala podivuhodně rychle a obratně a tak jim byla neustále v patách.

Dorazili k místu, kde se ulice dělila. Nedostávalo se času na jakoukoli rozmluvu a tak se každý z nich vydal jiným směrem. Zoe odbočila doleva, Harper pokračovala rovně a Simon
s Owenem stále mezi sebou držící Robina, uhnuli vpravo. Ani jednoho z nich v tu chvíli nenapadlo, že to bylo to nejhorší, co mohli udělat.

Harper, stejně, jako ostatní doufala, že se netvora zbavila, ale štěstí jí té noci opustilo.

Běžela pořád dál, ačkoli jí nohy vypovídaly službu a pod žebry ji bolestně bodalo. Velice dobře to tu znala, škola, kterou navštěvovala, se nacházela pouhých pár bloků odtud, avšak tma a strach vykonaly své a tak se dívka motala v kruzích.

Neustále probíhala těmi též ulicemi, alespoň do té doby, než špatně zabočila a jediné, co se před ní nacházelo, byla zeď vyrůstající ze země. Začínala propadat panice. Chtěla se otočit a prchnout správnou ulicí, avšak bylo již pozdě. Odporně páchnoucí stvůra, jíž od huby kapala pěny, se blížila každou vteřinou. Její tlama plná křivých zubů vyčnívajících do všech stran setrvávala pootevřená. Bestie toužila po krvi, jež jí vřela v žilách. Prahla po mase a potřebovala se zasytit.

Dívka se zády tiskla ke zdi, jakoby se snažila splynout s omítkou. Neovladatelně se třásla. A v tu chvíli se, jako dar z nebes objevil Owen. Byl sám. Zřejmě se odpojil od Simona s Robinem. Ale Harper to v ten moment bylo jedno, nikoho v životě neviděla raději. „Hej, potvoro!" Zahulákal tak, že by to vzbudilo i mrtvého a mrštil po stvůře kámen, který zdvihl ze země. Stvoření zaryčelo bolestí.

Harper onen okamžik nepozornosti stačil. Proběhla kolem vřeštící potvory a spolu s Owenem se rozeběhla ulicí. Nemluvili, Harper mladíkovi pouze v rychlosti děkovně stiskla ruku.

Neunikli, šedavé stvoření se vzpamatovalo poměrně rychle a opět jim bylo za patami. Ovšem zdálo se, že mladík po první povedené ráně pozbyl veškerého strachu. „Běž!" Pobídl dívku, ta však důrazně zavrtěla hlavou a jala se ho táhnout s sebou pryč. Byla slabá. „Doženu tě, neboj se." Zašeptal konejšivě. Harper mu nevěřila. Strach byl ale silnější. Stvůra se vynořila zpoza rohu a ona věděla, že tu zůstane stát, bude to, to poslední, co v životě udělá.

Kolena se jí třásla. Prchala, seč jí síly stačily. Strach ji užíral zevnitř i přesto se však silou vůle snažila nemyslet na přítele, jehož nechávala kdesi ve spleti temných ulic. Nic neviděla. Nic neslyšela. Bylo ticho a zima.

A pak, z ničeho nic zahlédla světlo zářících lamp. Bylo podivnou náhodou, že se ocitla pouhou ulici, od domu Simonových rodičů. Ve spěchu proběhla Masarykovou ulicí a odbočila vpravo, kde se nacházela stavba, k níž měla namířeno.

Uběhlo hezkých pár měsíců, od chvíle, kdy se mi rozbil počítač a nedlouho poté i telefon a já se ocitla poněkud odříznuta nejen od wattpadu, nýbrž od veškerého světa sociálních sítí. Následovalo přijímací řízení na střední školy a já na psaní neměla ani pomyšlení. Nyní jsem se však opět ponořila do světa tužek a popisovaných papírů. Začaly prázdniny a já bych tento profil ráda přivedla zpět do chodu, opět jsem tu a doufám, že i ti, kteří nejsou zrovna zastánci vlkodlačích románků, neexistujících bytostí a nepravidelného vydávání kapitol, si zde najdou své. V médiích nahoře máte tvář hlavní hrdinky.

Vaše Arne