Ani jsi za mnou nepřijel na letiště a já se ti nedivila. Nedrásalo mě ani tvé naprosté ignorování mě, natož tvá laxnost k celému našemu přátelství, pokud jsem tedy náš vztah nezničila natolik, abych ho tímto termínem mohla nazvat. Po dobu našeho desetihodinového letu jsem se s tím docela dobře smířila, pokud bych svým slzám mohla dát přízvisko šťastné.
Seděla jsem na létem rozžhavené terase našeho domu a snažně jsem prosila všechny paprsky dopadající na mou pokožku, aby ze mě vypálily všechny emoce, který mi jsem poslední dobou tak moc překypovala. Co bych nyní dala za týden toho dokonale chladného počasí, které mi nikdy nedovolilo cokoli pocítit. Přišla jsem si tak zranitelně, až jsem si začala přát, aby se z nebe spustila vlna sněhových vloček a alespoň na bolestně krátkou minutu zmírnila můj v nitru vše spalující žár.
Nikdy jsem ti neměla dovolit dostat se tak blízko k mému jádru. K jádru Slunce se taky nepřibližuješ. Nejde to, jinak by jsi skončil jako popelavě šedé uhlíky ničeho. To ví každý. Já jsem přeci byla Slunce, nebo jsem si to alespoň myslela. S každým tvým překonáním dalšího světelného roku a přiblížením se ke mě se stal ale naprostý opak a má vlastní síla mizela.
Pochopila jsem, že nejsem to, co jsem celou dobu tak bezmyšlenkovitě obdivovala. Nevyzařovala jsem energii, nýbrž ji pohlcovala. Pohlcovala jsem veškerou tvou sílu. A co dělá objekt, který již nemá z čeho žít?
Umírá.
ČTEŠ
Zemřela jsem s východem Slunce✔️
Short StoryVždy jsem si myslela, že bez něj přežiji. Jakmile jsem ho ale nemohla cítit na své bledé pokožce, uvnitř jsem skomírala, umírala. Nedokázala jsem se bez něj nadechnout, měsíční paprsky mi byly útěchou jen částečnou. Potřebovala jsem Slunce.
