Dovolila bych si tvrdit, že takové parno, jaké bylo letos, jsem ještě nikdy v životě nezažila. Rostliny se nedostatkem vláhy ohýbaly v pase a veškerá zvěř byla vděčně schovaná někde v temném chladivém stínu, což ale neplatilo pro obyvatele našeho malého městečka, které toto dusné a slunečné počasí přímo vybízelo k tomu vyjít na plážové promenády a chytat bronz.
Bylo to až otravné, ale ani za mák jsem si nedovolila stěžovat, jelikož jakmile by z mých úst vyšla jakákoli nespokojenost, hned by se vše zbořilo. Proto jsem dala sbohem krásnému příjemnému jaru, plně jsem se oddala spalujícímu žáru léta a poslušně jsem mlčela.
Ani pohled na sluneční kotouč mi nebyl povolen. Jakmile jsem zvedla svůj pohled z rozžhavené betonové země a upřela ho směrem k nebi, před očima mi začaly divoce tancovat mžitky a já měla co dělat, abych se nesložila na zem. Bylo to ochromující.
Skoro jsem až si začala přát, aby jsi celý šťastný nestál vedle mě a já mohla poklidně odhalit můj náhlý nával slabosti. Takto jsem se musela přemáhat, abych se nepodvolila tomu nepříjemně narůstajícímu pocitu úzkosti někde hluboko v mé hrudi, který mi radil, ať se uteču někam schovat. Byla jsem si naprosto jistá, že jsi bez jakýchkoli pochyb představoval mé dokonalé štěstí, ale návaly emocí, kdy jsem se ti chtěla vzdálit, mě tížily čím dál tím častěji.
Chtěla jsem se ti svěřit. Říct ti, jak moc velký kámen mám na srdci. Místo toho jsem se ale jen usmála a nechala jsem se Sluncem spálit na mrtvolně šedé uhlíky neštěstí. Měla jsem ti něco říct, měla jsem se ti svěřit, protože tohle, tohle bylo špatně a já to jen nečinně přiživovala.
Byla to chyba.
YOU ARE READING
Zemřela jsem s východem Slunce✔️
Short StoryVždy jsem si myslela, že bez něj přežiji. Jakmile jsem ho ale nemohla cítit na své bledé pokožce, uvnitř jsem skomírala, umírala. Nedokázala jsem se bez něj nadechnout, měsíční paprsky mi byly útěchou jen částečnou. Potřebovala jsem Slunce.
