Zemřela jsem s východem Slunce✔️

• 13 • paprsek léta •

Nikdy jsem se nechtěla vrátit. Zprvu byl můj důvod čistě sobecký a se navždy chtěla slunit na písečných plážích romantické Itálie. Na chvíli jsem chtěla být volná a přijít o ten pocit by znamenalo vzdát se svobody. Opět bych spadla do bezedné studny beznaděje s mizivou šancí záchrany a kdo ví, jestli bych byla schopna vyšplhat se zpět vzhůru k jasnému Slunci.

Bylo to srdcervoucí, ale i tak bych nyní našla jiný a mnohem tíživější důvod mé úzkosti z blížícího se návratu. Podrazila jsem tě. Zradila. Využila. A přišla jsem si kvůli tomu neskonale špatně, až jsem si začala přát, abych v do oné černé propasti opravdu propadla a už se nikdy nevrátila zpět.

Nedokázala jsem pochopit své několik dní staré myšlenky, které mě do této situace dovedly. Chtěla jsem si vyškubat všechny vlasy, sedřít nehty a vyškrábat oči. I to mi ale přišlo jako bolestně nesrovnatelné s okamžikem, kdy jsem se ti měla podívat do očí.

Přála jsem si oslepnout, jen abych na tebe nemusela upřít svůj slzami zalitý pohled. Jen ta představa mě zabíjela. Prošla bych se po Sluncem rozžhavených uhlících a bez jediného slova snesla tu celým tělem rezonující palčivou bolest, jen aby jsi mi odpustil.

Už jsem ale nevěřila ani sobě, tak proč by jsi mi měl věřit ty? Když jsem pochybovala sama o sobě, proč by jsi to měl být ty, jehož důvěra zůstane nedotčená? Jestliže jsem tak moc litovala tvého vyškrtnutí ze svého života, proč mi ďábel na mém rameni potichoučku našeptával, že jsem přeci jen udělala dobře?

Bohužel nyní už jsem to nebyla já, kdo měl rozhodnout, nýbrž ty. A otázka, která mi s každou sekundou rudě problikávala před očima, byla zcela jednoduchá. Bylo to dobře?