Ordine Draconis

1. Předzvěst blížící se hrozby

Probudím se s hrůzným snem na pozadí paměti.

Nevnímám čas.

Nevnímám prostor.

Mé smysly setrvávají v otupění, které si bere za následek, že mi v hlavě zní jen křik prostoupený tou nejhlubší úzkostí. Všechno kolem je v plamenech. Vzduchem šlehají výboje ohnivá bouře nemilosrdně spalující vše, co se jim připlete do cesty. Skrze rudý opar následně vybíhají vojáci, zanechávající za sebou stopu v podobě mrtvol lidí, kteří se zoufale snažili zachránit si život. Lidé, co se provinili jenom tím, že je kdosi označil za podezřelé.

Řinčení zbraní dosahuje ohlušujících rozměrů. Země se chvěje pod náporem tíhy mužů oděných v oceli a rozžhavená hlína doslova puká s každým jejich pohybem. Skrze hustý černý dým, osvětlovaný pouze záblesky plamenů, se pak zběsile míhají temné siluety vesničanů.

Vidím dítě. Holčičku, je jí asi deset let. Pláče a zoufale volá svoji matku těsně předtím, než ji jeden z vojáků stačí mečem rozseknout napůl. Jen o kousek dál další z nich bez milosti zarazí ostří sekery do ženy, která své dítě úzkostlivě tiskne v náruči. Oba dva pak v mžiku pohltí plameny. Smrtící žár spaluje jejich těla jako by to byly kusy papíru. Žena křičí. Hlasem, který se ani z daleka nepodobá tomu lidskému. Vřeští bolestí, zatímco oheň mění zbytky její kůže na popel, v nějž se po marném boji s rudou zkázou rychle stává i celá vesnice. V popel zasypávající desítky těl mrtvých dětí.

S nepopsatelnou hrůzou v očích upírám pohled do černé prázdnoty nade mnou.

Plameny jsou pryč.

Křik postupně utichá.

Ale atmosféra strachu trvá dál.

Třesu se. Přívaly chladu sevřou moji duši ledovým stiskem, který ani silou vlastní vůle nejsem schopna zastavit, natož pak odvrátit úplně.

Vlastně to nebyl sen.

Uvědomím si tu děsivou pravdu a postupně stáčím svůj pohled od stropu směrem dolů. Štěrbinami mezi krovy pronikají do podkroví nitky mdlého ranního světla

Opravdu se to děje. Jen naštěstí ne v této části země. Prozatím.

"Bylo to, jako vytržené z reality." Začnu třesoucím se hlasem a přidávám do kroku, abych dohnala Kayla, který jde pár metrů přede mnou. Slova se mi však při vzpomínce na sen málem vytratí z úst. "Všude byla jen krev, plameny a vojáci, kteří masakrovali všechno, se jim jen dostalo do cesty..."

V polovině nedořečené věty se mi láme hlas. Hlavou mi divoce probleskuje změť útržků, které vzájemně spojuje jen jedno: Nesnesitelná vnitřní bolest, kterou se mi daří utišit jen tím, že její příčinu vyslovím nahlas.

"Nedivím se, že máš noční můry," povzdechne si a pokračuje dál ve stoupání do strmého svahu, aniž by se ohlédl. Na zádech se mu přitom houpe velký lovecký luk a toulec se šípy "všechny nás to děsí."

V jeho slovech se odráží stejný strach jako v mých nejniternějších představách, přestože se to snaží nedávat najevo. Ale já to cítím. Cítím, že si uvnitř prochází stejně sžíravými pocity nejistoty a děsu jako já, i když se navenek zdá být silný. Tak jako většina lidí v této zemi.

Svítá. Slunce vychází z mlžného oparu a jeho slabé paprsky postupně ohřívají nocí promrzlou krajinu. Navzdory vnitřnímu neklidu ve mě ten okamžik náhle vyvolává zvláštní pocit harmonie a duševní rovnováhy. Chvíle, které v člověku dokážou utvořit pocit, že hrůzy z předchozí války už jsou dávno zapomenuty a budoucnost nám chystá nový a lepší zítřek. Vzpomínka na dnešní noc však mé iluze tvrdě sráží s krutou realitou.