Ordine Draconis

1. Předzvěst blížící se hrozby

Nikdo o tom nikdy veřejně nemluvil. O masakrech, které se už dva roky dějí v Jižním Ataru, přestože mezi lidmi nenajdete jediného dospělého člověka, co by o tom minimálně neslyšel. Masakrech, kdy vojáci z Dorany vypalují vesnice a vraždí nevinné děti za účelem...čeho?

Pokládám si sama sobě otázku, na níž nejsem schopná dát jednoznačnou odpověď. Vlastně bych o tom jako neplnoletá vůbec neměla vědět, ale toho dne, kdy se jeden kupec z Hlavního města mezi řečí v hostinci zmínil o bezútěšné situaci na jihu, jsem se zrovna ocitla v nepravou chvíli na nepravém místě a slyšela všechno. Nejde si vytvářet iluze o šťastném životě, když víte, co za hrůzy se ve vaší zemi děje.

Stále děje.

Válka nikdy doopravdy neskončila. A pokud ano, dá se současný stav vůbec nazývat mírem?

"Můžeme považovat za obrovské štěstí, že v Geronině jsme zatím v bezpečí," pokračuje po krátké odmlce Kayl, čímž definitivně přerušuje mé myšlenkové pochody a navrací mě zpět do reality "Doranďané se takhle hluboko na sever jen tak nedostanou."

Je to jen optimismus, či jen snaha probudit ve mě pocit uklidnění nebo to skutečně myslí vážně? Mlčky sleduji svého bratra, jak se škrábe nahoru po ostré skále na několika místech prorostlé tlustými kořeny okolních borovic. Přitom se mu zpod podrážek uvolní několik drobných kamínků, které se rachotem skutálejí ze strmého srázu po naší pravé straně do zalesněného údolí, nad kterým právě vstává slunce.

Při pohledu na něj si uvědomuji, že je mu téměř o deset let více, jak mě. S hnědými vlasy ledabyle sepnutými vzadu, díky čemuž mu jich většina stejně padá a krk a ramena, tak vypadá jako moje starší dvojče. Ve skutečnosti je to však jediná podobnost, která nás dva spojuje. On dokáže zacházet s lukem, stopuje raněné zvíře na 10 mil, aby nám mohl obstarat obživu a já...dělám dívčí věci. Věci, mezi které rozhodně nepatří účastnit se loveckých výprav nebo trávit v lese delší čas, než který je potřeba k případnému nasbírání chrastí na rozdělání ohně v kamnech.

Nejsem sama, nikdo teď do lesa nechodí, a pokud ano, nijak dlouho se v něm nezdržuje, nemá-li k tomu nějaký nevyhnutelný důvod jako třeba Kayl nebo jiní lovci z vesnice, kteří vycházejí za úsvitu a vracejí se třeba až nadcházejícího rána. Naštěstí se taková situace dnes nekoná - můj bratr by mě nikdy nevzal s sebou, kdyby měl v úmyslu strávit v lese noc, a ani já bych s tím za žádných okolností nesouhlasila. Na to mám ze tmy až příliš velký strach.

Možná proto si tu ve volné zelené košili zastrčené do tmavých kožených kalhot, které kdysi patřily mému bratrovi, než z nich před několika lety vyrostl, připadám až pozoruhodným způsobem nesvá. Nepatřím sem. To Kayl je tu doma.

"Jak si můžeš být tak jistý?" Ptám se, jelikož ve mně i navzdory předchozímu tvrzení stále setrvávají zrnka pochybností. S těmito slovy se škrábu po úzké pěšině vytesané do skály za ním s tím rozdílem, že ostré balvany nepřekonávám ani zdaleka s takovou elegancí jako on.

U Čtyř všemohoucích bytostí, kdo vymyslel tuhle zpropadenou štreku?! Znaveně lapám po dechu a z posledních sil nutím vyčerpané svaly na nohou, aby mi nevypověděly službu už v polovině svahu. Dlouze zívnu. To, že jsem se dnes v noci nevyspala zrovna nejlíp, moji únavu ještě zhoršuje. Nechápu, jak tuhle cestu může Kayl každé ráno absolvovat a nevypustit při tom duši z těla.

"Nejsem, ani v nejmenším," připouští, jako by ho skrytá nejistota v mé otázce donutila celou věc znovu ještě přehodnotit. "Ale jediná cesta na sever vede přes Sargon a jeho mohutné zdi ještě nikdo nepokořil. Museli by mít obléhací zbraně a stovky mužů, aby se jim to podařilo."

Stírám si z čela proudy potu a zlomím se v pase, abych následným opřením dlaní o kolena nabrala nový dech a hlavně sílu k dalšímu stoupání. Při tom instinktivně zavírám oči, kde se mi vybaví obraz mohutných hradeb nedalekého města, které se majestátně tyčí nad zemí. Ta představa je však značně zkreslená věkem, jelikož mi v době, kdy jsem je naposledy spatřila, nemohlo být víc, než pět.

"Jen doufám, že je Atar skutečně tak neprostupný, jak se říká. Protože jestli ne..."

Nechci ani pomyslet na to, co by se stalo v tomto případě a stejně je na tom i Kayl, který úmyslně nechává konec věty otevřený. Fakt, že se jim za dva roky podle všeho nepodařilo dostat dál, než pár desítek mil o vnitrozemí jeho domněnku jen podporuje. Zprávy o jejich pohybu jsou však nejasné, zvlášť když vašimi jedinými zdroji informací jsou nesdílní kupci z jihu zastavující se v hostinci v Gerodině během své cesty ze Sargonu na Toran, kteří raději mlčí, než aby ze strachu prozradili víc, než je nutné. Nezbývá než jen doufat, že to, co se mezi lidmi proslýchá, je pravda.

Neprostupný skutečně je. Zamračím se při pohledu na ještě strmější úsek, který máme před sebou, a myslím jen na to, kolik námahy mě tahle proklatá cesta ještě bude stát. Úzkou pěšinu zde nahrazuje příkrá kamenná kaskáda prorostlá kořeny několika zakrslých borovic. Po levé straně se dál táhne svislá skalní stěna a na té druhé zase svah padá do nedozírné hlubiny. Veškeré zbytky mé dosavadní odvahy nyní definitivně bortí jediný pohled dolů. Z té výšky se mi zatočí hlava. Couvnu. V záchvěvu paniky rukama zběsile šmátrám kolem sebe ve snaze najít něco, čeho by se dalo zachytit a navodit si tak alespoň zdánlivý pocit bezpečí.

"Copak, Aniko, už nemůžeš?"

Vzhlédnu pohledem za hlasem shůry a vidím Kayla stojícího na visutém balvanu asi 5 metrů nade mnou s neurčitým výrazem na rtech. Očekávala bych spíše smích, nějaký záchvěv škodolibosti, kterým by mi dával jasně najevo moji neschopnost, ale nic z toho se neděje. Je to starost, která se mu zrcadlí v jeho dohněda zbarvených zorničkách, zvlášť když si všímá mého strnulého těla, které se pod vlivem jakéhosi psychického bloku odmítá pohnout z místa.

„Neměj strach, je to jen kousek, už jsme skoro nahoře."

Namísto odpovědi jen trhavě zavrtím hlavou a dlaněmi sevřu kmen borovice ještě pevněji. Cítím, jak se třesu. Dostávám závrať a mám pocit, jako by se prostor kolem najednou zúžil natolik, že sebemenším pohybem riskuji volný pád do propasti pode mnou. Kayl mě nějakou chvíli mlčky sleduje, pak třemi obratnými pohyby seskakuje dolů a natahuje ke mně ruku, aby mi pomohl nahoru. Po chvíli váhání překonávám pocit závrati a jeho pomoc přijímám.

„To jsi nemohl vybrat něco schůdnějšího?" ptám se napůl podrážděně a napůl s vyčerpáním zatímco si po zdolání cíle sedám na skálu a ztěžka oddechuju

"Je tu nádherný výhled" Vztyčuje hlavu k nebi a rozhlédne se po údolí zalitém sluncem, které se pod námi rozkládá ve své největší kráse.

Řeka Asein klikatící se mezi prudkými svahy Severního Ataru mu vstříčně nastavuji svoji tvář, aby se její klidná hladina následně zaleskla odrazy dopadajících paprsků. O něco dál, po jejím proudu, se pak rozkládá Gerodina. Vesnice, jejíž nízké dřevěné domky jakoby se krčily v obklopení majestátných jehličnanů rostoucích všude kolem. Nedokážu si představit, že by nám náš domov mohl někdo vzít, že by měl lehnout popelem tak jako desítky jiných vesnic na míle daleko odtud.

Ne, musím věřit, že jsou Kaylova slova pravdivá.