Optimistka

Můj život a jiné katastrofy

Koukám na sebe do zrcadla. Ta holka naproti mně je pořád kus, i když za poslední dobu trochu přibrala. Tak dobře, možná přibrala trochu víc. No co, jen se jí zvětšil zadek a prsa. A taky břicho a stehna...
Jsem si jistá, že se mi to za nějaký čas povede dostat zase dolů. Kdyby náhodou ne, ženské křivky přece nejsou na škodu. V odraze přistihnu sebe samotnou, jak nad svou celulitidou pod zadkem krčím nos a různě se před zrcadlem nakrucuju.
Kdyby mě tak viděla matka. Spráskla by ruce, zatvářila by se jako by právě vypila kyselé mléko a s hlasitým: ,,já věděla, že tě ten tamten opustí!" se svalila na postel nebo do křesla, kde by dělala jako že těžce dýchá. Samozřejmě by si neodpustila připomínku o mé váze a radu, že jsem se měla už dávno provdat za toho doktora, i přesto, že mu může být o pár let méně než jí a ve volném čase hraje golf.
Chválabohu, že tady není. Mindráky si hravě zvládám vytvářet i sama.
Už nepočítám, kolikrát se vracím zpět ke skříni vyměnit oblečení. Připadá mi, že tahle sukně mi přidává další kila navíc, jenže ta druhá mě opticky rozšiřuje. Možná, kdybych změnila účes nebo si vzala boty na větším podpatku. Blbost! Vysoké jehly a víno nejsou kamarádi, nikdy nebyli a nikdy nebudou. Zamračeně kroutím hlavou, jak mě tato myšlenka vůbec mohla napadnout. Nakonec mi nezbývá nic jiného než si vzít ty černé šaty, co jsem měla na začátku, poněvadž při pohledu na rozsvícený displej mého hrajícího mobilu, z něhož na mě kouká obličej mojí kamarádky, na mě taky svítí hodiny. To, co ukazují, se mi vůbec nelíbí. Zase nestíhám.

Víte, co je možná stejně hrozné, jako když vás měsíc před svatbou nechá kluk, tedy snoubenec kvůli té holce z vedlejší cukrárny? To, když přijdete pozdě na křest první knihy. Své první knihy. Lidi na vás budou divně koukat, zatímco v ruce svírají skleničku s vinným střikem, který jste jen tak mimochodem vybírali vy. Samozřejmě ho taky zaplatíte, ale s tím už se tak nějak musí počítat. 
,,Jdeš pozdě."
Anna stojí naproti mně a já se cítím jako malé děcko, a to mi pomalu táhne na šestadvacet.
,,Já vím, mám malé zpoždění," trhám rameny a hbitě sahám po jedné ze skleniček, které zrovna číšnice nese na podnose. Velmi rychle je obsah skleničky pryč, za což si vysloužím nechápavý a zároveň káravý pohled své kamarádky. Od doby, co má nového přítele, už se s alkoholem tolik nepřátelí. Zato my dva spolu máme velice pozitivní vztahy a já vše zvládám vcelku úspěšně dohánět i za svou kamarádku.
,,Neměla bys tolik pít hned na začátku, vždyť je to tady na tobě, a hlavně o tobě," protáčí oči. Hned nato se zarazí.
,,Stojí za mnou, že?"
Má intuice mě nezklamala. Anna přikývne. Vlastně si nejsem jistá, koho jsem měla na mysli. Dokonce si nejsem jistá ani v tom, jestli by byla větší pohroma, kdyby mi na záda dýchal ten chlap z nakladatelství nebo naštvaná matka. Tak či tak, je mi jasné, že až se otočím, budu se cítit malinká a budu se chtít vypařit někam pryč.
,,Jdeš pozdě." To už jsem před chvílí slyšela. Pan Darkins vypadá naštvaněji než před chvílí Anna, ale mám pocit, že celou situaci zvládnu. Víno, které mi rychle stoupá do hlavy, si myslí, že zvládnu všechno, o co se v tuhle chvíli pokusím. Dodává mi potřebnou kuráž.
,,Podívejte se, já se strašně moc omlouvám, ale na hlavní silnici můj taxík chytl zácpu, totální kolona. Všude se troubilo a lidi nadávali, ale znáte to. Takové ty dopravní špičky. Fúúú..."
Pan Darkins z nakladatelství mi věnuje velice ostrý pohled. Čelo se mu vtipně zkrabatí a já v duchu počítám přítomné vrásky. ,,Měla sis vzít auto. Chápeš, že jsem celou tu řeč musel odvykládat za tebe? Přivítat lidi jsi měla ty. To je to, co dělá spisovatel, ne já. Kdybych věděl, jak nezodpovědně tohle všechno bereš, nevím, jestli bych s tebou začal spolupracovat."
,,Opravdu mě to mrzí. Hned teď půjdu na to pódium, všem se omluvím a něco zajímavého tam žbleptnu. Problém vyřešen," pokouším se neznít jako flegmatik snažící se zachránit situaci. Škoda, že na obličeji pana Darkinse nejde poznat, jestli to funguje nebo ne. Na obličeji pana Darkinse totiž nejde poznat vůbec nic. ,,Dobrý den," křením se na kolemjdoucí lidi, kteří mi strašně moc gratulují k první knize a opěvují, jak je skvělá. Což mě nutí myslet si, že ji zřejmě asi ještě nečetli.
,,No tak mazej.  A to s tím taxíkem ti teda nežeru," dodává pan Darkins s rukama složenýma na prsou. Cože? ,,Když už chceš použít výmluvu s taxíkem, tak hlavně ne v den, kdy taxikáři v celém městě stávkují."
Sakra!
Šteluju si mikrofon, moc mi to nejde. Ťukám do něj. ,,Raz, dva, raz, dva..." Nejspíše funguje, poněvadž šum v místnosti utichl a veškeré oči se přemístily ke mně. Teď jen vymyslet, co chci vlastně říct.
Trapně se culím a ještě trapněji začínám povídat. ,,Ehm... dobrý večer. Jen bych se ještě chtěla omluvit za své zpoždění. Za záchranu situace děkuji panu Darkinsovi," ukážu prstem mezi lidi. ,,Tady ho máme. No tak," tleskám, takže donutím tleskat taky lidi pod pódiem. A pan Darkins mi může poděkovat. Je z něj hvězda, která dostává bouřlivé ovace ve stoje. Jasně,  je to sice proto, že zde nejsou židličky, ale to nevadí. ,,Teď zpátky k mému.. proslovu. Celým srdcem bych vám chtěla poděkovat za to, že jste vůbec přišli. Víte, toto je pro mě strašně moc důležité," - ,,tak důležité, že přijdeš skoro o hodinu pozdě?" ozve se z publika, následuje zabučení. Rozpačitě se uchechtnu a radši dělám, že neslyším. ,,Je to pro mě strašně důležité. Já... nikdy bych si nemyslela, že tu budu stát. Před vámi a budu povídat o svém prvním románu. Který si pro případ, kdyby někdo chtěl, můžete zakoupit nalevo. Chtěla bych poděkovat své matce, své kamarádce Anně," naše pohledy se na chvíli setkají a já vidím hrdost v jejich očích. Potlačuju slzy. Jednak dojetím, jednak jsem alergická na všechny ty kytky ve vázách. ,,Taky celému úžasnému nakladatelství, panu Darkinsovi, ale hlavně vám. Jsem šťastná, že v ruce můžu držet tuhle knížku a..." A pak ho tam uvidím. Stojí vzadu. Nějak mi došla slova. Kde kdo by ho přehlédl, ale já ne. Na čele se mi objeví krůpěj potu. S tímhle jsem nepočítala. Vůbec mě nenapadlo, že by po tom všem měl odvahu sem přijít. ,,A-a..." Jsem si vědoma toho, že ze sebe vyluzuju divné zvuky, jenže to v dané chvíli jinak nejde. ,,Díky, že jste přišli!" zakřičím z plných plic, jak nejrychleji to umím a utíkám zpět mezi tleskající publikum.
Narážím na matku. To tu ještě chybělo.
,,Bylas úžasná zlatíčko. Moc, moc pěkná řeč. I když to teda mohlo být lepší..."
,,Díky mami. Probereme to později. Zavolám ti. Mám tě ráda. Drinky na baru jsou na mě," odbývám ji. Prodírám se davem lidí. Jako by jich tu bylo víc a každý z nich mi chtěl osobně pogratulovat nebo si nechat knížku podepsat. ,,Nemáte zač. Děkuji. Děkuji mockrát. Jste opravdu milá," opakuju pořád dokola, zatímco beru nohy na ramena.
,,Emily?"
,,Anno, pane bože díky, že tu jsi," vydechuju vzduch, který jsem až doposud zadržovala. ,,Je tady. Rick. Je tady. Já ho viděla," odpovídám, ačkoli nikdo nepoložil otázku. ,,Je tady." Jsem totálně mimo.
Anně padá brada. ,,Cože?"
,,Je ta-"
,,Já ti rozuměla. Jen nechápu, co tu dělá. To je takový drzoun. Půjdu mu nakopat zadek. Hned teď." Tentokrát si bere kamarádka skleničku. No a já vlastně taky. Víno v mém žaludku mizí ještě rychleji než předtím.
Chci domů. Chci pod peřinu, plakat a pojídat čokoládu se zmrzlinou. A je mi fuk, že bych měla být ve věku, kdy už tohle holky nedělají. Taky mu chci zničit život, protože ho on zničil mně. A ještě si dovoluje přijít tady. Nesnáším ho.
,,Můžou mě zavřít, když mu píchnu gumu od auta?" ptám se rozhořčeně.
,,Pokud se na to nepřijde, tak nejspíš ne."
Otáčím se na patě a vykračuji směrem ven. ,,Fajn."
,,Počkej ježiš. Nechovej se jak malé děcko. Tohle nemůžeš. Já vím, že ti ublížil a já bych mu taky nejraději rozbila ciferník, jenže z věku, kdy se mstíme už jsme obě vyrostly. Neboj se, dostaneš se přes něj. Jen musíš jít dál. Tam venku na tebe čeká někdo, kdo nebude debil," utěšuje mě má nejlepší kamarádka. Já samozřejmě vím, že má pravdu, ostatně jako vždycky, jenže to nemění můj plán. Ricky je pěkná svině, a to ve všech ohledech. A já jsem až příliš rozrušená.
,,Uvidíme se později." Anna za mnou ještě něco křičí, ale já ji vnímám jen napůl. Přemýšlím nad tím, jak nejefektivněji a nejrychleji se dá vypustit duše. Jako z pneumatiky Rickyho pick-upu, jen aby bylo jasno.
Vyjdu ven před velkou halu. Je celkem teplý večer. Zatnu obě pěsti. Musím se uklidnit. Emily dýchej. Nasávám čerstvý vzduch, potom se vydám za doprovodu svých klapajících bot hledat to auto. Jsem si jistá, že jsem měla jen dva pohárky vína, ačkoli mé zmatené kroky tomu vůbec neodpovídají.
V půlce cesty k parkovišti se zastavím. Je to blbost. Jako bych na chvilku nějak zmoudřela. Třeba jsem dokonce dospěla. Mířím zpátky do haly, kde zatím probíhá jeden z teoreticky nejkrásnějších večerů mého dosavadního života. (Ve skutečnosti jen po ruce nemám nic, čím bych Rickyho auto mohla zhanobit. Taky nechci být první spisovatelka, co šla sedět za záměrné poškození cizího majetku. No a hlavně jsou na parkovišti kamery. Jako proč?!)
Právě v tu chvíli se to stane.
,,Hej!" zavolá svým chraplákem.
Mám pocit, že si pozvracím své nové lodičky.