Znamení zmije (Zaklínač FF)

17: Kočka

Během několika dní urazili poměrně krátkou vzdálenost. Drželi se skupinky zaklínačů a Hana se občas viděla s Darkem. Vždy to bylo pouze na pár minut. Sdělil jí, jakým asi směrem se budou ubírat, a ujistil se, že je vše v pořádku. Pokaždé to zakončil příslibem budoucího brzkého shledání a společné budoucnosti. Nehodlal jí nechat samotnou, jen potřeboval dokončit nějaké úmluvy, které s ostatními zaklínači měl.

Hana se snažila zachovávat chladnou hlavu. Věřila tomu, koho považovala za svého bratra. Vždycky, když byl s ní, choval se přesně tak, jak si to vysnila. Objal ji, zeptal se, poslouchal. Bylo to tak, jak mělo...

A pak tu byl Lambert. Přes všechny námitky Geralta, několik výhružek a pár pohlavků, neustále do dívky hučel svou teorii. Nenašel se den, kdy by se na ní nechápavě, tázavě nebo s arogantním úsměvem nepodíval. Pokaždé pronesl tu a samou větu: „Dřív nebo později, moje slova se potvrdí. Čím dýl to bude, tím víc tě budou moje slova bolet, srdíčko. Měla bys s tím počítat už dopředu."

Ty slova vrtaly Haně v hlavě. Vždy se vynořily jako ty nejtemnější obavy, ze kterých se jí stahoval hrudník, přestávalo bít srdce. Propadávala panice, začínala pochybovat nad svými úsudky a chováním. Projevovalo se to čím dál častěji, zíráním do prázdna, návaly horka a zimy a naprosté nanicovatosti. Geralt si jejích projevů všímal, vídal změny v jejím chování, pokoušel se jí konejšit. Vcelku se mu i dařilo, jenže pak se jednou Lambert přikradl, bůh ví odkud, brzo ráno...

„Stůj," Hanu probudilo ostré zasyčení, „říkám ti už po několikáté, abys ji nechal na pokoji. Od té doby, co seš s námi, je na tom hůř a hůř. Všechno to jenom proto, že nedokážeš zavřít hubu."

„To ji radši necháš žít ve vzdušných zámcích?" zavrčel Lambert. „Myslím, že by měla vědět pravdu. Není malá, Geralte. Unese to. Dřív nebo později by se to stejně dozvěděla."

„Lamberte!"

„Pust mě ti povídám!" zvýšil hlas. „Nebudu na ni brát ohledy jenom proto, že s ní máš pletky. Alespoň se snažím být upřímný."

„Jenže zrovna jí upřímností nepomůžeš. Koukej držet klapačku, slyšíš? Vrazil jsem ti už jednou, věř mi, že to nebude problém znova."

„Geralte," Hana se posadila a upřela oči na oba zaklínače, „nech ho, prosím."

Nechápavě se na ni podíval. Zmatení se mu zračilo v očích, pootevřel rty. Pak ale jen pustil Lamberta a přešlápl. Tmavovlasý zaklínač přešel k Haně. Posadil se před ní a zkoumavě si ji prohlédl.

„Lamberte, jestli na mě nepřestaneš zírat, tak nechám Geralta, aby ti jednu vážně vrazil," zamručela nevrle.

„Nezvládla bys to sama?" pozdvihl obočí.

„Mluv, jestli máš o čem," promnula si rozespale obličej, „jestli ne, tak se seber a vypadni. Mohla jsem ještě chvíli spát."

„Nespal jsem celou noc, chceš to srovnávat s pár minutama?" přimhouřil oči.

„Celou noc?" nechápala. „Jak to myslíš, celou noc? Co jsi dělal?"

Po boku Hany se posadil Geralt. Lambert si ho váhavě prohlédl a vzdorovitě našpulil rty.

„V pohodě, mluv," pobídl ho bělovlasý zaklínač, „pokud Hana nebude chtít, neublížím ti."

„Má tě na vodítku?" ušklíbl se.

„Drž hubu, Lamberte," zasyčela dívka zostra a povzdychla si, „dost... Prostě, mluv, rozumíš? Jasně, stručně, krátce. Fakta. Dělej."

Na chvíli zavládlo ticho. Zaklínač těkal pohledem mezi dvěma před sebou, koutky mu cukaly v pobaveném úsměvu.