Znamení zmije (Zaklínač FF)

9: "Dýchej, slyšíš? Dýchej!" (2. část)

Po nekonečnu v prázdnotě...

„Dýchej, slyšíš? Dýchej!" uslyšela Hana jako by hodně z dálky.

Tiše zasténala. Měla pocit, že se každou chvíli pozvrací, zároveň ji celé tělo bolelo tak moc, že ani zvracení nepřipadalo v úvahu.

„Hano," zaslechla zazoufání tentokrát blíž, „no tak, slyšíš?"

„Nai quildë, Gwynbleidd" to byl ten neznámý hlas jako předtím, „uklidni se. Ava aista, vždyť už se probouzí."

„Jak si můžeš být tak jistá?" tohle zase Geralt.

„Asi na tom něco bude," zamumlala a donutila se pootevřít oči.

Ramena jí sevřely silné paže, lehce jí nazvedly.

„Opatrně," zamručel neznámý hlas, Hana tentokrát dokázala rozeznat, že byl ženský.

„Asi budu zvracet," upozornila, když pocit okolo břicha a v krku zesílil.

„Nebudeš," hlas měl jakýsi přízvuk, obecnou řečí mluvila žena jen lámaně, nešikovně, „to jen pocit, přejde."

Hana bolestně vzdechla, když se jí žaludek křečovitě sevřel.

„To bude dobré, přejde to," ujistil ji Geralt.

Zamžourala na něj. Svíral jí v náručí a díval se na ni pohledem, který u něj do teď neviděla. Byl plný starostí, obav, zmatku a zoufalosti.

„Ty ses bál," dívce se na tváři objevil úsměv.

„Nebál," hlas se mu zadrhl, uhnul pohledem, „Calwen říkala, že budeš v pořádku. Měla u sebe protilék na jed Skolopendromorfa a..."

„Já jdu za mladý vlk, já říct mu ona vzhůru, vy mluvit," Hana se poohlédla po hlase.

Pohled jí padl na štíhlou zrzku se svítivými vlasy a jasnýma zelenýma očima. Měla na sobě zeleno-hnědou tuniku a upnuté tmavě hnědé kalhoty. Na zádech zavěšený toulec s šípy patřil k luku, který měla pověšený přes rameno.

Zrzka se na ní pousmála, zvedla se z podřepu a vyrazila od nich na druhou stranu.

„Elo, je v pořádku?" šeptla Hana.

„Ano, je, čeká u koní," odpověděl ji stejně potichu Geralt.

„Přiznáš už, že seš bál, když tu není zrzka?" zadívala se na něj.

„Nebál jsem se, já..." zavrtěl hlavou a pak na ní shlédl, „strašně. Vypadala jsi jako mrtvá, byla jsi strašně bledá, nedýchala jsi, nemohl jsem ti nahmatat puls. Až když přišla Calwen, tak..."

Hana se začervenala. Zakryla by si tvář dlaněmi, ale ruce pro ni byly moc těžké.

„Za to teď nabíráš tu správnou barvu, možná až moc," pronesl kousavě s úšklebkem.

„Sklapni," vynadala mu a trochu nemotorně si sedla.

„Hele, přiznal jsem se ti," povzdychl si, „co ještě ode mě chceš? Já nejsem moc dobrý v projevování velké náklonosti."

„To už vím," špitla.

„Jde o to v krčmě, že?" nadhodil. „Vážně mi nešlo o to, abych tě naštval, ne takovým způsobem. Vrčela jsi na mě jako pes už co jsi mě poprvé viděla, tak jsem ti to vracel. Ta nevraživost a nenávist v tvých očích. Říkal jsem si: „Proč přišla, když nás nenávidí už jen z principu, že existujeme?!" Ale pak, tam v krčmě jsem v tvých očích spatřil něco jiného krom té nenávisti. Tu bolest, tu snahu, to trápení. Nechápal jsem, že jsem to neviděl dřív, jsi tak krásně čitelná, jen když se ti člověk podívá do očí."

„Mumláš blbosti," potřásla hlavou a vyzdvihla se na nohy.

Zavrávorala, kolena se jí podlomila, zřejmě dělala všechno až moc zbrkle na to, že nejspíš několik hodin prospala. Připravovala se na pád, když ji Geralt zachytil.

„Děkuju?" opřela se o něj.

„Bez toho otazníku by to bylo lepší, ale... Tak pro příště," přidržel ji.

„Vážně to není o tom, že bych tě nenáviděla," šeptla, „naopak, v posledních dnech jsi byl vcelku snesitelný, což bude asi tím, že jsi mlčel."

„A já tě asi pustím," uvolnil sevření.

„Ne!" křečovitě mu prsty sevřela okolo paží. „Prosím, já se na těch nohou neudržím."

„Mám tě nést?" zeptal se s hlavou skloněnou k její.

„Ne," uvolnila sevření, přemístila ruce a dlaněmi se mu zapřela o pevný hrudník.

Začervenala se. Byl u ní tak blízko a... Uvědomila si, že to bylo poprvé za celou tu dobu, co byli spolu, kdy se ho nebála. Naopak, jeho přítomnost ji uklidňovala a byla jí příjemná.

„Chvěješ se," poznamenal, když jí paže ovinul kolem zad, „je ti dobře?"

„Je mi skvěle," uniklo jí ze rtů, „teda, chci říct: Nic mi není, jen... Poslyš, jsem moc ráda, že jsem překonala tu bariéru odtažitosti a jak říkáš nevraživosti, ale nechci do toho úplně spadnout po hlavě, takže..."

„Půjdeme za Elem, ano?" zřejmě pochopil.

„Prosím," přikývla.

„Smím ti pomoct?" postavil se jí po boku a lehce se přikrčil, aby se ho mohla zachytit.

„Děkuju," broukla.

„A tak, na oplátku," začal nevinně Geralt, když byli asi v půli cesty.

„No, co chceš?" protočila oči.

„Přiblížíš mi svoji minulost, co ty na to," vnímala, jak se na ni podíval, „abych vlastně věděl, proč tu s tebou jsem."

Zaváhala. Hrudník se jí úzkostně stáhl, když se nadechovala k odpovědi. Nebyla si tím vůbec jistá, ale považovala to za další dobrý krok k upevnění jejich přátelství, které sotva začalo.

„Platí," vydechla.