Znamení zmije (Zaklínač FF)

16: Nedůvěřivý

Geralt dovedl Hanu o pár mil dál do lesa. Už z dálky viděla Calwen, opřenou o kmen stromu. Svírala Ela v náruči, prsty mu čechrala blond vlasy. Nevypadalo to, že by chlapec byl při vědomí.

Hana usadila zaklínače vedle Calwen. Ujistila se, že nespadne a věnovala mu povzbudivý úsměv. Pak přešla k elfce a přidřepla u Ela.

„Jak je mu?" zeptala se, přičemž se podívala do jasných očí zrzky, která ji pozorovala.

„On spát, od včera celou dobu. Ne dobrý pocit," povzdychla si a pohladila chlapce po tváři, „ja neznaju, cto dělat."

„Co se mu vlastně stalo? Ublížili mu ti netvoři?" zajímala se.

„Taky," přikývla, „a ta znamení. On vyčerpal všechnu energii. Nejspíš čerpá zo spánku, no pomalej."

Hana vzala Ela za ruku, sevřela jeho dlaň. Zadívala se na spojené ruce a hlavou jí proletěla myšlenka, zda tohle všechno stojí za to. Zda se to vůbec vyplatí podstupovat taková nebezpečí. Vždyť kvůli ní málem zemřel, nejen on, ale i Geralt. A ona sama...

„Nemáš na to nějaké byliny, Calwen?" oslovila elfku, aby se trochu odpoutala od výčitek. „Mně jsi taky pomohla, když mě kousla stonožka."

Pozdvihla volnou ruku a přejela si po krku v místě, kde byla zahojená jizva. Prakticky vůbec o ní nevěděla. Byla to jen viditelná připomínka jejího prvního střetu s příšerou.

„Hm," zrzka se zamračila a zavrtěla hlavou, „také byliny, těžko k sehnání."

„Má pravdu," ozval se Geralt.

„Takže musíme čekat?" Hana těkala pohledem mezi Calwen a zaklínačem.

„Snad to postačí," zamručela elfka a shrnula Elovi vlasy z obličeje.

O dvě hodiny později...

Hana seděla před bělovlasým zaklínačem. Nohy měla složené do tureckého sedu. Prsty projížděla trávu, občas zavadila o jehličí nebo starou šišku. Mezi palec a ukazovák sevřela několik zelenkavých stébel a vytrhla je ze země.

„A tak statečný zaklínač zachránil čtveřici podivínů, jejíž součástí byli i dva jeho dobří přátelé – naprostá nemehla a idioti neschopní se o sebe postarat, natož o dvě nádherné slečny navíc," ozvalo se za ní náhle a s hlasem zaslechla i dusot kopyt.

S překvapením vepsaným do tváře se pootočila.

„Lamberte," pozdvihla obočí, „co tady děláš?"

„Jedu kolem," zazubil se.

Hana se vyškrábala na nohy, přešla k němu a vzala jeho koně za uzdu, kterou zaklínač povolil.

„Vážně, co tu děláš?" změřila si ho pohledem.

„Ještě se máš co učit, když nevíš, jak rychle se drby o zaklínačích šíří," zaslechla v hlavě, „věděl jsem, že mi v Oxenfurtu pomůžou."

„Vždyť jsem to říkal," naklonil hlavu k rameni a seskočil z koně, „jel jsem kolem."

„Mluvil jsi s Ranuncul?" zeptala se a upřeně se na něj podívala. „Nebo jsi narazil na správný hostinec?"

„Cože?" nechápal.

„Byl jsi v Oxenfurtu," zatáhla koně za uzdu a vedla ho k ostatním zvířatům.

Srdce se jí úzkostně sevřelo. Zbyli jen dvě – Klepna a kůň Calwen. Kůň s velkým K ani Elův hřebec tu nebyli.

„Pána boha, ještě mi někdo řekněte, že ta holka je vážně zřídlo, jak říkal Geralt," dívka málem vyprskla smíchy při doslechu Lambertových myšlenek.