Za hranice času ✔ [HP FF]

29. KAPITOLA

Byl jsem opravdu rychlý, ale když jsem uviděl vedle sebe Jamese, mého otce, donutilo mě to nabrat větší rychlost, ale koště zřejmě nebylo zvyklé na takový nápor, neboť se trhavými pohyby začalo zadrhávat a já věděl, že jestli teď něco neudělám, bude už pozdě.

James si toho už také zřejmě všiml a ten jeho úsměv mluvil za vše. Chtěl jsem opravdu zvítězit, a jestli mě Zmijozel něco opravdu naučil, i když to asi nebylo moc podle předpisů, udělal jsem to samé, co mi dělala Cho Chang, havraspaspárská dívka s černými vlasy, která hrála také na pozici chytače, zastavil jsem ho. Vletěl jsem mu přímo do cesty a on to očividně nečekal, protože v jeden moment se jenom jednou rukou držel koštěte a druhou chmatal po Zlatonce a v druhou chvíli udělal něco, co by se dalo přirovnat kotrmelci a nešikovně se zachytil konce mého pláště. Nevěděl jsem, co mám přesně udělat, a tak jsem mu pomohl se dostat na mé koště, zatímco to jeho nebezpečnou rychlostí padalo dolů.

Když se vydrápal ke mně, z jeho tváře nebylo čitelné na co myslí. Obrátil jsem kurz a místo toho, abych následoval Zlatonku, řítil jsem se rovno dolů, tam kde spadlo Jamesovo koště.

Když jsme byli dost blízko země, rozpršelo se více, až jsem si musel skrýt obličej do dlaní. Nevím, co se v tu chvíli s Jamesem stalo, ale najednou mě shodil z koštěte.

„Alespoň teď vidíš, jaké to je," zašeptal James s úšklebkem na tváři, „Já jsem ti věřil, ale Zmijozel jako Zmijozel, viď? Vsadím se, že patříš i mezi ty Malfoyovi poskoky, kteří v noci chodí v černých kápích."

„Vždyť já jsem byl vždycky s vámi. Co ti zase přelétlo přes noc," vykřikl jsem, když jsem se vzpamatoval a pochopil význam jeho slov.

„Jediné, co tě ve Zmijozelu naučili je lhát a podvádět," zamručel Dvanácterák.

Ani jsem si pořádně neuvědomil, co dělám, ale už jsem viděl, jak v ruce svírám svou hůlku, kterou jsem vytáhl zpoza jednoho chrániče.

James zareagoval úplně stejně jako já. Vytáhnul si svou hůlku a teď jsme si oba nepřátelsky hleděli do očí.

„Když si sem přišel, nikdo ti nedůvěřoval. Všichni říkali, ať se s tebou nebavím, že nevím, co jsi zač, a měli pravdu, nikdy jsem tě neměl přizvat k nám."

„Je mi líto, že jsem tě zklamal, ale já nejsem ten, kdo tě zradí. Máš ale pravdu, já sem nepatřím, ale alespoň jednou v životě jsem tě chtěl potkat a poznat tě. A jestli máš na mysli Lily, tak ano, miluju ji, ale jiným způsobem než ty."

Slyšel jsem jenom nějaké zamumlání a nemohl jsem se hnout, byl jsem spoután.

„Co to děláš?! Přeskočilo ti? Hned mě pusť!" vykřiknul jsem, ale to jsem nemusel dlouho, protože kouzlo najednou přestalo fungovat a než jsem stihnul spatřit člověka, který kouzlo zrušil, byl pryč. James byl ale překvapen stejně jako já.

„Vypadá to, že máš nějakého anděla strážného." Odtušil suše James.

„To asi mám," pověděl jsem zamyšleně nad tím, kdo mě může pořád zachraňovat, protože tohle se nestalo poprvé.

***

Oba týmy byly diskvalifikovány, tudíž nikdo nevyhrál, ale ani neprohrál. Nebudu lhát, byl jsem zklamaný, ale takový konec nikdo nečekal. Prý se to už dlouho nestalo, že by oba týmy prohrály.

„Škoda, že jsi nevyhrál," prohlásil Severus, když jsme byli ve společenské místnosti a zrovna dodělávali úkoly.

„Možná jsem nevyhrál, ale alespoň jsem dokázal, že jsem stejně dobrý jako James."

„Nejlepší ale bylo, jak si ho shodil z koštěte. Tohle se ještě nikomu nepovedlo, nikdo na to neměl ani odvahu." Uchechtnul se Snape.

„Třeba dostanu nějakou cenu v Síni slávy! Stálo by tam: Za statečnost nebo něco podobného."

„Můžeš to navrhnout Brumbálovi," vyprskl Severus.

„Jo a málem bych zapomněl," sebral jsem brašnu, kterou jsem měl hozenou na zemi a chvilku se v ní prohraboval, než jsem našel to, co jsem hledal. Vzal jsem knihu, která nesla název Přípravy lektvarů pro pokročilé, *(jedná se o stejnou knihu, která se objeví v 6.dílu HP-Princ dvojí krve) všechno nejlepší!" vypísknul jsem, ale zase ne tak, aby na nás koukal každý v místnosti.

„Ty sis vzpomněl? Děkuji," řekl dojatě Severus a knížku si hned vzal a už ji začal otvírat.

„Nemáš zač, doufám, že se ti bude alespoň líbit, vím, že ji budeš potřebovat na příští rok, tak alespoň se připravíš." Mrkl jsem na něho a už jsem zavíral knížku, z které jsem opsal úkol.

„Promiň, rád bych to s tebou oslavil, ale domluvil jsem se s Poberty. Jestli ale chceš, můžeš jít se mnou."

„Ne, díky. Já si budu číst ty lektvary. Hodně mě to zajímá, víš."

Pokýval jsem hlavou a s nejistým úsměvem se vydal za Poberty.

***

„Co ti tak trvalo?" optal se Remus, zatímco já si sedl do starého roztrhaného křesla hned vedle něho.

„Už jsem přece tady."

„To vidím," zamumlal si pod vousy posměšně Sirius.

„No a co bylo tak důležitého, že jste se beze mě nemohli obejít?"

„Jako bys to nevěděl sám," komentoval to dál škodolibě Tichošlápek.

„Takže," začal Remus, přičemž Siriuse ignoroval, „Jednou si jeden z nás, a proto se musí vyřešit to, co je mezi tebou a Jamesem."

„Já jsem se mu omluvil, i když ani nebylo za co, ale já už nevím, co mám dál udělat."

„Promiň, že tě ruším, ale já jsem pořád tady," ozval se najednou James, který celou dobu mlčel.

„Tak jo, Jamesi, vím, co všechno se mezi námi stalo, ale já ti dávám své nejčestnější slovo a ve jménu Pobertů, nic s Lily nemám a z toho koštěte jsem tě neshodil úmyslně, chtěl jsem tě jenom zastavit, ale moc se to nepovedlo."

Po chvilce, kdy by se vzduch dal krájet, nakonec James promluvil: „Možná toho budu jednou litovat, ale věřím ti."

Neuběhla ani vteřina a to už začal Remus zase mluvit o něčem jiném: „Tohle máme teda z krku. Upřímně jsem si myslel, že vás budeme muset dostávat od sebe, ale teď už k novince. To o čem jsme kdysi snili, se splnilo! Abys věděl, o co jde," otočil se teď Náměsíčník na mě, „Už před rokem jsme měli takové nápady, jak udělat, abychom mohli každého sledovat. Ovšem díky mé bystrosti se mi to teď povedlo!"

Všem Pobertům se rozsvítily oči.

„A to nám jako říkáš až teď?!" vynadal mu Sirius.

„Ehm... jo, ale opravdu to stojí za to, počkejte, mám to tady." Z hábitu vytáhnul přeložený pergamen, a i když to byl zcela nový papír, já hned poznal, co to bylo. Byl to Pobertův plánek.