Hidden magic

5.Kapitola

William! Napadlo ji to okamžitě. Neváhala ani vteřinu a vyrazila s koněm skrz les. Netrvalo dlouho a slyšela druhého koně poměrně blízko za sebou. Ohlédla se a jedna větev ji škrábla nepříjemně na ruce. Otráveně sykla, ale věnovala se jízdě. Šaty se za tu dobu nacucaly vodou a táhly ji dolů.

„Isabelo, okamžitě zastav, jsi blázen." Křičel William, jakmile ji uviděl. Jenže ona se rozhodla jen tak to nevzdat. Ve chvíli , kdy vyjížděla z lesa byl těsně za ní. Když však vyjeli na otevřené prostranství, Isabelin kůň zrychlil. Cítila nervozitu z obou zvířat, protože bouřka začínala nabírat na síle.

„Isabelo, zabiješ se! Zastav." Ječel William, ale bylo to zbytečné. Ona ho nevnímala. Jediné co chtěla, bylo uklidnit zvíře. Bohužel to nestihla v čas. Blesk udeřil kousek před ně a kůň se vzepjal. Díky mokrým a těžkým šatům se nedokázala udržet a její ruka uklouzla ze sedla. Cítila jak se kůň znovu rozbíhá, ale ona padala k zemi. Tvrdý náraz byla poslední věc, co si pamatovala.

Ležela v posteli a chtěla se pohnout, jenže všechno ji bolelo. Pokusila se otevřít oči a poznala svůj pokoj. Byla zpátky u Williama. Víčka zase těžce zavřela. Vybavila se jí celá včerejší situace a z očí se jí vykutálelo pár slz. Chtěla tak moc pryč a teď je tam kde byla. Možná ještě dál od svého cíle. Podívala se na zavázanou ruku. Škrábanec ji začínal pomalu svědit. Zvedla oči ke dveřím, které někdo pomalu otevíral.

„Izy." Vrhla se k ní Anna. Pomalu ji objala a pak se zamračila.

„Měla jsem o tebe strach." Vyčetla jí, ale pevně ji svírala.

„Anno, můžeš nás nechat o samotě?" Až teď si všimla Williama. Stál tam se složenýma rukama na prsou a vypadal jako bůh pomsty. Z očí mu šlehaly blesky a byl celý napjatý. Ann jen kývla hlavou a starostlivě si Isabelu prohlédla. Pak vstala a opustila pokoj, ve kterém se mezitím, stihlo utvořit nepříjemné napětí. William udělal několik kroků k posteli a posadil se na její okraj.

„Jak se cítíš? " Jeho hlas byl ostrý a nebezpečný.

„Docela dobře." Zašeptala.

„Můžeš mi vysvětlit co tě to sakra napadlo? Mohla ses klidně zabít." Vrčel tiše.

„Řekla jsem, že vám dokážu jakkoliv, že si vás vzít nechci. Chtěla jsem jen odjet. Jak jste mě vůbec našel?"

„Chtěl jsem si s tebou promluvit, ale ty jsi nikde nebyla. Tak jsem šel za Annou a ta mi řekla, o čem jsi s ní mluvila. Napadlo, mě že jsi utekla. V lese jsem viděl stopy a zkusil jsem to. Navíc jak jsi se škrábla, zbyl na stromě kousek látky."

„Aha." Pípla tiše. Cítila se podivně. Na jednu stranu měla hřejivý pocit, že o ni má někdo starost a to ji děsilo, ale něco jí napovídalo, že takhle to není. Navíc do místnosti přišla Vivien s čajem a tácem jídla. Isabelou okamžitě projela nepříjemná nálada. Teď když ji všechno bolelo to bylo snad ještě horší než předtím. Její obličej se zkřivil v nepříjemné grimase a celé její tělo ztuhlo. William překvapeně pozvedl obočí.

„Budete si přát ještě něco, pane?" Usmála se na něj zářivě Vivien a k Isabele směřovala kyselý pohled.

„Ne, můžeš jít." Jakmile odešla Isabela se zase uvolnila.

„Co se děje?" Jeho dotaz ji překvapil.

„Nic, jen chci aby mi jídlo nosila Nancy."

„Když si to přeješ. Ale teď se najíš."

„Nemám hlad." William se zamračil a přitáhl si tác na klín.

„Po tom co jsi vyvedla, na tebe raději dohledu. A teď jez." Jeho hlas byl ostrý a Isabela se posadila. S těží do sebe nasoukala, alespoň něco, navíc když si ji prohlížel. Pak odložil tác a natáhl ruku k jejímu obličeji. Konečky prstů projel po hladké kůži, ale když ucukla rychle se zase stáhnul.