Hidden magic

5.Kapitola

Téměř dva dny s Williamem nemluvila a snažila si vše promyslet. Chtěla se na to dívat i z té jiné stránky, ale moc jí to nešlo. Byl všude kam zamířila a jeho pohled ji propaloval skrz na skrz. Netušila jak je možné, že předtím ho neviděla celé dny a najednou je jí pořád v patách. Trávila proto mnoho času se služebnictvem a skamarádila se s Nancy.

Se sestrou taky téměř nekomunikovala, protože se Anna cítila dotčená a uražená. Jenže Isabeliny sny se každým dnem stávaly reálnější a reálnější. Ona se však cítila osaměle. Myslela si, že když zmizí od otce, bude jí mnohem lépe, jenže zatím měla jen starosti. Amélie ji zradila a ona teď neměla kam jít.

Seděla to odpoledne na zahradě, když ji napadla jediná možnost jak tohle vyřešit. Nechtěla sestře ničit život a proto se rozhodla jí ho usnadnit. Okamžitě vstala a pospíchala do domu. Sestru našla poměrně brzy. Zrovna vyšívala ve svém pokoji.

„Můžu s tebou mluvit?" Nakoukla do pokoje.

„Pokud nechceš mluvit o stejném tématu jako minule, tak pojď dál." Odložila šití a prohlížela si sestru.

„Anno, přemýšlela jsem o tom co jsi mi říkala a máš pravdu. Nemůžu a ani nechci ti stát v cestě. Ty jsi nejspíš svůj cíl cesty našla, ale já ne. Zůstaň tady s Jamesem, jestli chceš, ale já půjdu. Nevím ještě kam, ale tady zůstat nemůžu." Řekla skoro šeptem a pohlédla na sestru. Té lehce zbledly tváře a nemohla najít ta správná slova.

„Izy, neblázni. Co ti tady chybí. William by byl dobrý muž, tak proč si to komplikuješ." Sevřela jemně její dlaň.

„Celý život chci žit po svém a doufala jsem, že se to změní, ale nejsem šťastná Ann. Pořád se s Williamem jen hádáme a s tebou taky. Bude lepší, když půjdu svou cestou." Sestra odmítavě zakroutila hlavou.

„Nelíbí se mi to."

„Neboj Ann. Byl to jen nápad. Zítra si o tom promluvíme znovu a řeknu to i Williamovi." Pokusila se jí uklidnit, ale v hlavě se jí rodilo něco úplně jiného.

Večeři si nechala přinést do pokoje s tím, že se necítí dobře a že potřebuje trochu víc spánku. Oblékla si pohodlné šaty a do malého vaku nabalila, alespoň základní věci, které potřebovala na cestu včetně jídla z talířů.

Počkala až dům trochu utichne. Vykradla se na chodbu a ostražitě se ohlížela. Nesměl jí spatřit vůbec nikdo. V jednu chvíli si myslela, že je prozrazená, ale sloužící procházející kolem ní, si ji ve stínu nevšiml. Rychle pospíchala dolů a následně i ven z domu. Doběhla do stáje, kde si osedlala jednoho z koní a vyvedla jej před stáj. Venku se začal zvedat nepříjemný vítr a zacuchával jí vlasy. Potichu nasedla a naposledy se podívala na sídlo, které se rozhodla definitivně opustit.

Pobídla hnědáka a vyrazila směrem k lesu. Uvědomovala si, že vlastně absolutně netuší kam jede, ale potřebovala pryč odsud. Děsilo ji jen počasí. Vítr pořád nabíral na síle a mraky se na večerní obloze, začínaly čím dál, tím více zahušťovat. Zastavila uprostřed lesa a chvíli přemýšlela kam dál. Nechtěla v žádném případě vyrazit zpět k Londýnu. Netušila však jakým směrem to je a proto zamířila tam, kam chtěl jít kůň. Občas ji škrábla nějaká větev a nebo ji vítr naháněl vlasy do očí, což jí útěk moc neusnadňovalo, protože museli jet pomalu.

Jela asi hodinu, když se spustil déšť. Nepříjemný a chladný. Měla pocit, že už za chvíli musí vyjet z lesa a tak se alespoň trochu zaradovala.

„Isabelo." Uslyšela najednou v dáli výkřik. Celá se napjala a zastavila koně. Nejspíš už blouznila.

„Isabelo, kde jsi?" Jenže tohle už nebyl sen. Opravdu slyšela mužský hlas.