Mavy ~ Fanboy

6. (2/2)

Zmateně jsem utíkal ulicí domů, jasné slunce mě ozařovalo. Zaběhl do domu a skočil na gauč. Proč se to děje? Kámen sem hodil na stůl a koukal na televizi, po půl hodině vypadl proud. Venku se zablýsklo.
,,Cože? Vždyť na dnešek nehlásili bouřku.'' řekl jsem si pro sebe. Venku začal někdo křičet, vykoukl jsem z okna, vítr vanul jako o závod. Vzal jsem kámen a vyšel jsem ven div že mě to neodfouklo pryč. Lidé utíkali ulicí pryč. Vydal jsem se tam, odkud utíkali. Blesky zamnou i předemnou létaly. Kapky deště dopadaly do mých vlasů. Vítr se zase zvedl, už se proti němu nedalo skoro jít. Ale něco mě nutilo jít dál, zašel jsem do rohu ulice kde stála malá holka a nevěděla co dělat. Stála pod stromem, blesk z čistajasna udeřil do větve která se na tu holku řítila. Teď jsem na řadě já vrátil jsem čas zpět, přiběhl k holce a odstrčil jí pryč, větev spadla těsně za námi. Holka ani nepoděkovala a rozběhla se pryč, bylo mi to jedno, hlavně že je v pohodě. Najednou mi někdo chytil za rameno a silou mě otočil. Vím kdo to je, znám ho. Jmenuje se Erik.
,,Co jsi dělal v tom lese sakra?''  řekl polohlasně.
Co mu na to mám odpovědět? Šel sem a před ním sem zachránil holku kterou by jinak zabil?
,,Můžeš mi laskavě odpovědět?'' zařval
,,Co tě to zajímá?'' Sundal sem mu ruku z mého ramene.
,,Asi jednu do držky nechceš co?'' řval jako smyslů zbavený
,,Vypadni odemě.'' řekl jsem celkem klidně. Erik, nejhorší kluk kterého já znám. Jeho rodina je bohatá a pod palcem celé město. Myslím si, že dokonce jede v drogách.
Chytl mě a shodil na zem. Najednou před námi zastavilo auto.
,,Martine?''
,,Jane?''
Skoro jsem jí nepoznal, z blonďatých vlasů červené, nosí brýle a celkově se změnila. Mávla na mě, abych šel do jejího auta. Odstrčil jsem Erika, a rychle běžel ke dveřím, pomalu mě doháněl, ale naštěstí jsme mu ujeli.
,,POČKEJ, AŽ TĚ ZNOVU UVIDÍM ŠMEJDE!!''
Koukal jsem jak běží za autem, sám věděl že ho nikdy nedožene, i přesto běžel.
,,Blázen šílenej.''  sykla Jane.
,,Hodně si se změnila.'' Odklonil jsem se od tématu
,, Jo změnila, ty ani ne od té doby, co jsi se odstěhoval. A vůbec, proč si se mi neozval?''
řekla naštvaně.
,,Já... omlouvám se, mrzí mě to.''
,,To by mělo.''  řekla a hleděla před sebe.
,,Co se dneska děje s počasím? Dnes nic nehlásili.'' otázal jsem se.
,,Nevím, je to divný. Mělo být hezky.'' 
,, Myslíš že se něco děje?''
,,Ne, prostě to jen nevychytali.''
Její věta mě uklidnila. Věděla jsem přesně kam jede. Na útes. Pod ním se rozléhá moře, bylo to naše oblíbené místo, když jsme byli menší. Po chvíli jsem si všiml něčeho,  co mě zamrazilo.
,,Sakra Jane, vidíš to?''

,,Co to sakra.:?''
Oba jsme viděli to velké tornádo které se hnalo proti našemu městu. Jane pokračovala dále v cestě. Dojela co nejblíže k tomu útesu, vystoupila z auta a mávla na mě, ať jdu s ní. Vylezl jsem z auta a rozběhl jsem se za ní. Vítr nám rozfoukával vlasy, doběhli jsme na ten útes. Velké tornádo se řítilo na naše město. Vytahl jsem kámen.
,,Co to je Martine?''
,,Kámen štěstí.''
Vztáhl jsem ruku. Den jako kdyby odstartoval znovu. Stejný děj. Stejný den, stejné změnění času, jak tohle zastavit? Udělal jsem vše do stejné chvíle, kdy jsem seděl u televize. Vyběhl ven. Věděl jsem kde stojí  ta holka, zachránil jsem jí. Zvovu sem se potkal s Erikem. Znovu a teď stojím s Jane na útesu.  Chci si sáhnout do kapsi, ale kámen tam není. Podivil jsem se. Pak mi to došlo, nechal jsem ho na stole.
,,Co budeme teď dělat? Počkáme tady?''
,,Já..''
Větu sem nestihl doříct, jelikož jsem se probudil u sebe doma. Bylo ráno, svítilo slunce. Celý den odstartoval znovu, i bez kamene, bez toho aniž bych zasáhl nebo chtěl. Den došel znovu do toho stádia kdy jsem stál s Jane na okraji útesu a pak se jentak sám vrátil. Tento den se opakuje pořád. Jsem snad uvězněn v časové smyčce?...