Život holky ze zámku 2

OPĚT BLÁZNEM? (44/1)

A nakonec zbýval poslední hrob... Viktorův hrob. Hleděla jsem na náhrobek, kde bylo vyryto jméno a data. Vybavila jsem si jeho tvář. Vlasy. Oči. Ústa. Hruď. A tu vůni. Prostě Viktora. Však musela jsem se zarazit. Vynořila se mi v hlavě taková strašně moc živá vzpomínka. Ty zelené oči, zahaleny v černém oděvu. Kde jsem to jen... V roztěkanosti jsem vzhlédla. Kousek od Viktorova hrobu stál vzrostlý strom. Nebylo by na tom nic zvláštního, ale... přece se mi něco nezdálo.

Už jsem věděla proč, přeci jen jsme nebyli sami! Opět nás - mě, pozorovaly jedny oči. Myslela jsem si, že vidím ducha! Zakolísala jsem, podlomila se mi kolena a už jsem padala k zemi. Těsně před nárazem na studenou, štěrkem vysypanou zem jsem pocítila ruce. Kristiánovi ruce. Rychle jsem se vzpamatovala a postavila se opět na nohy. Opět jsem pohlédla do dáli - do těch očí. "Proboha, jsi v pořádku? Je ti špatně? Bolí tě něco?" ptal se v úleku.

"To nemůže být pravda!" zašeptala jsem absolutně mimo jeho dotazy.

"Co? Co nemůže být pravda?! Johano, jsi v pořádku? Mluv se mnou, sakra!" zaklel.

"Hej?!" křikla jsem směrem k tomu stromu, kde stála ta osoba s těma očima! Vyšla jsem ke stromu, chci si promluvit s dotyčným! V tom okamžiku se ale otočil a zmizel mi v dáli. Nemůže zmizet! Nenechala jsem to jen tak. "Musíme si promluvit, prosím!" zakřičela jsem na něj. Rozeběhla jsem se za ním. Šlo to těžko, nohy jsem měla slabé navíc jsem se musela vyhýbal hrobům a jiným překážkám. Jak jsem doběhla k tomu stromu, kde před pár okamžiky stál - na louce, která se přede mnou rozprostřela, zahlédla jsem jen cíp jeho dlouhého kabátu, jak vlaje v dálce a míří za roh, se přede mnou ukrýt. Byl pryč. Pryč! V tom za mnou přiběhl Kristián, chytl mě za paži a znatelně mnou trhl.

"Johano? Co to, krucinál, vyvádíš? Na koho jsi to volala?" nic nechápal.

"Zmizel."

"Kdo?"

"Je pryč!"

"Kdo?"

"Utekl!" rozbrečela jsem se nakonec.

"Kdo utekl? Nikdo tady nebyl! Mluvíš ze slabosti, není ti dobře. Pojď pojedeme, už jsme tady stejnak dlouho." prohlásil.

"Nech mě! To včera, nebyl sen. Nic takového se mi nezdálo. Byla to skutečnost. Ten muž je skutečný! A ty o něm víš, včera jsi s ním mluvil!!! Kristiáne, ty ze mě děláš blázna! Já přece vím, co jsem viděla!" křičela jsem na něj. Bylo mi jedno, že jsem na hřbitově. Bylo mi jedno, že tohle je posvátné místo, kde musíme dopřávat mrtvým ničím nerušený klid!

"Co to říkáš? O kom to mluvíš? Vůbec ti nerozumím! Mám o tebe vážně strach! Pojď, pojedeme domů, odpoledne přijede matka s otcem."

"Ale..."

"Pšššt..." utišil mě. Nebo se mi to vážně zdálo? Já už nevím nic! V určitých situacích nerozeznám, co je realita a co fantazie! Proč se mi to vrátilo? Proč teď? Budu muset začít brát asi opět léky, aby se mi ulevilo. Došli jsme ke kočáru, který nás dovezl domů. Celou dobu mi Kristián pomáhal, podpíral mě, abych znovu neupadla. Doma jsem si okamžitě vzala léky, ještě od Edvarda, na uklidnění a šla si lehnout, abych si odpočinula. Usnula jsem a zdál se mi sen, který mě ani nepřekvapil. Hlavní postavou, která v něm vystupovala byl ten muž! Spala jsem velice tvrdě a dlouho. Probudil mě Kristián - osobně. Za okny byla tma. "Vstávej, nebudeš moct spát, až budeš muset."

"Kolik je hodin? Je ráno nebo večer?"

"Devět večer." řekl a usmál se mé zmatenosti.

"Nemáš hlad?"