Život holky ze zámku 2

OPĚT BLÁZNEM? (44/1)

Ráno jsem se probudila se silnou bolestí hlavy. Necítila jsem se vůbec dobře. "Dobré ráno." ozval se hlas z druhé strany ložnice. Vzhlédla jsem tím směrem. Kristián.

"Co tady děláš?"

"Spala jsi velice neklidně, dělala jsi mi starosti, tak jsem tady zůstal, kdybys něco potřebovala. Nezlob se, že jsem v tvém pokoji." vysvětlil.

Nezlobila jsem se, byla jsem ráda. A nejen, že byl tady, ale že byl vůbec.

"Nezlobím se, děkuji." řekla jsem a usmála se.

"Teď tě nechám, za chvíli je snídaně." objasnil a odešel. Osaměla jsem. Na chvíli jsem si ještě lehla. Nechávala jsem si nezadržitelně rozlévat bolest po celém objemu hlavy. Však jsem nemohla ležet do nekonečna - vstala jsem a oblékla se. Vstoupila jsem do jídelny, kde byl jak můj syn, tak Kristián. Oba se na mě usmívali.

"Maminko." ozval se Alexandr, seskočil ze židle - od Marty a vběhl mi přímo do náruče.

"Zlatíčko, jak pak ses vyspinkal?" optala jsem se ho a věnovala jsem mu polibek na tvářičku.

"Dobře."

"Tak to jsem ráda." odpověděla jsem a usmála se. Potom jsme si všichni posedali ke stolu a pustili se do jídla. "Dneska se zastavím na hřbitově, jak jsem ti včera říkala. Doprovodíš mě?" zeptala jsem se Kristiána. Dlouze se na mě podíval a pak odpověděl.

"Ale jistě, rád."

"Já chci taky." ozval se malý.

"Ne, Alexandře, ty jsi na to ještě moc malý, zůstaneš tady pěkně s Martičkou a budeš hodný, ano?"

"Já chci s tebou!" zvýšil hlas. Začal být panovačný.

"Alexandře, už jsem řekla a nezlob!"

"Alexi, poslechni maminku." vložil se do toho jediný muž u stolu. Alexandr zle hleděl, ale nakonec si dal říci. Do jídelny nečekaně vstoupil Radan a nesl nějaký list. Předal mi ho a já ho nedočkavě četla, byla jsem zvědavá - nebyl nikdo, kdo by mi psal. "Kdo ti píše?" zvědavě se zeptal i Kristián, ten jeho tón byl trocha ochucen žárlivostí.

"Strýček Leopold, píše, že se s tetičkou přijedou podívat a chtěli by si k sobě vzít na pár dní Alexe." oznámila jsem stručně obsah dopisu. Sama jsem byla překvapená, dlouho jsme nebyli v kontaktu a najednou by chtěli i mého synka na pár dní?

"Není to špatný nápad, aspoň si na pár dní odpočineš."

"Kristiáne, mluvíš, jako by byl můj syn pro mě přítěží, aby jsi věděl, on je to nejcennější, co mám a nikdy mi nebude tím, co by mi škodilo nebo jinak omezovalo, rozumíš?"

"Johano, tahle jsem to vůbec nemyslel, nerozčiluj se, vím moc dobře, co pro tebe znamená!" ohradil se. Uvědomila jsem si až příliš pozdě, že to nemyslel zle.

"Omlouvám se."

"To nic, v pořádku." odpověděl.

-

Po snídani jsme se připravili na cestu. Hřbitov od mého nynějšího domova nebyl daleko, ale ta drncavá cesta, kterou jsme se pohybovali - byla šílená! Atmosféra toho místa byla děsivá a zároveň taková uklidňující? Jako první jsem zašla k hrobům mých rodičů. Tentokrát jsem byla silná, to znamenalo žádné slzy. Položila jsem jim květiny na mramorové desky a snažila se vzpomínat. Moc toho nebylo, nějaké záblesky, a to především na otce. "Tvoji rodiče byli skvělí lidé." pronesl do ticha Kristián.

"Ty si je pamatuješ?"

"Ano, tak trochu." odpověděl. Byla jsem mu vděčná, že jel se mnou. Na celém hřbitově vůbec nikdo nebyl. Byli jsme tam sami, tedy krom všech těch mrtvých těl - jejich zbytků, zakopaných hluboko v zemi. Zanedlouho jsme přešli k místu, kde byl můj tchán - Ludvík. Byl to tak hodný člověk. A jak to s ním dopadlo. Do jaké to hry se zapletl, zcela nevinen. "Měl jsem Ludvíka rád. Byl to vlastně takový můj druhý otec." pokračoval.