Idris

Oficiálně ve městě

Záměrně jsem kráčela s hlavou skloněnou až k rodičům. S jistotou vím, že to je ten muž, který mě honil ve městě, a proto je to teď můj konec.
„Clarisso, představuji ti Inkvizitora Morgenterna, předsedá radě Lovců stínů." začne otec.
„Těší mě." jen letmo zvednu hlavu a hned ji sklopím. Po očku se podívám za sebe, za dům. Už je pryč, aspoň jeden problém je z krku.
„Mě též. Naposledy jsem tě viděl, když jsi byla ještě malé dítě, podědila jsi krásu po své matce. Jak vidím, tak po otci nic." Po dokončení věty, jsem hned pocítila znechucení. Ten hlas už víc nikdy slyšet nechci. Nejhorší zvuk, co jsem slyšela.
„Mám jeho oči." vyvedla jsem ho z omylu. „Zelené jako smaragd."
„Nebo jako vlk. Snad víš, že vlkům září zelené oči, vždy, když se chystají na lov. Nemám pravdu Luciáne?" Málo, kdy slýchám tátovo celé jméno a on ho vyřkl, ještě s takovou záští a pohrdavostí.
„Nejspíš ano, Valentine." klidným hlasem odpověděl. „Ale nejsme tu proto, aby jsme se bavili o dědičnosti, nebo snad jsi s námi chtěl mluvit jen o tom?" zvedl jedno obočí. To se mi líbí, jak nikdy neznervózní ani nedá najevo svoje city, tak tvrdě se tvářit dokáže jen táta.
„Pravda, přišel jsem vám oznámit, že ty a tvoje dcera-" otočil se na mámu, „musíte odejít do Alicante."
„Cože? Snad jsem špatně slyšela, doufám. Do Alicante se nehodlám vrátit a ty to víš, Valentine." zamračila.
„Tohle je nouzový případ, Jocelyn, někdo útočí na podsvěťany a je jen otázkou času, kdy zemře jeden z nás, musíte být pod ochranou zábran." odpověděl neutrálním hlasem.
„Před sedmnácti lety jsem se rozhodla odejít a vědomě jsem se vzdala ochrany Spolku a zábran, nepotřebuji ani moje dcera od vás ochranu." odvětila tvrdě matka. Před sedmnácti lety? Když jsem se narodila? Proběhlo mi hlavou.
„Jocelyn, to je nařízení Rady." řekl to tak, jako by to bylo nějaké neřízení samotného Anděla.
„Neopustím tohle místo, neopustím svého muže, jasné, Morgensterne?" zatvrdila se.
„Jocelyn, Valentine má pravdu." vložil se opět do debaty táta. Překvapeně jsem ho sledovala. „Ve městě budete v bezpečí. Blíží se něco děsivého a už je to blízko." zarputile se zachvěl.
Ještě chvíli debatovali, hádali, radili se a já to mohla jen sledovat. Proč nemůže jít taky?
„Budu vás čekat za dza dvě hodiny u brány." nakonec se dohodl náš odchod z domu do města, bohužel bez otce.

„Buďte opatrné." Stojíme před branou, která je pro mě už známe, ale tentokrát se tam neplížím.
„Ty buď opatrný, Luku. Prosím tě, neodděluj se od ostatních, jak to máš ve zvyku, nechci tě ztratit." prosila ho máma.
„Neztratíš, už to spolu táhneme přes dvacet let, ženo, tak lehce se mě nezbavíš." zasmál se a políbil ji. „Držte se." dal mi pusu do vlasů.
Prošli jsem branou a za námi se zavlnila stěna. Táta nám na rozloučenou zamával a zmizel v lese.
„Proč sem nemůže, vysvětlíš mi to už?" naléhala jsem na mámu.
„Teď není správný čas." odpověděla s pohledem upřeným před sebe.
„Proč jste odešli z města, když jsem se narodila? Bydlela jsi tu dřív?" dál jsem chrlila otázky. Zastavili jsme se. Obrátila jsem hlavu rovně a viděla toho chlapa, Morgensterna.
„Všechno ti povím, ale ne teď." zašeptala.
„Tak už jste tady. Musím vás zavést do Gardu." hnal nás ke chodu.
„Ne, tak rychle, Valentine. Clarissu z toho vynecháme, nechci aby u toho byla, není to zapotřebí." zkřížila ruce na prsou.
„No, pravda, nemusí. My půjdeme a ty bys sis mohla projít město." usmál se na mě, ale ne moc přesvědčivě šťastně.
„Sama? To ani nápad!" odvětila máma.
„Tak by mohla jít do tvého domu, Jocelyn." navrhl.
„Morgensterne!" vyprskla.
„Takže jsi tu žila. Kdy?" vyhrkla jsem.
„Dobře, Clary projdi se, nakonec se dostaneš na náměstí, tam se setkáme. Pamatuj, všechny cesty vedou na náměstí. Sice se tady nemáš čeho bát, ale i tak opatrně." objala mě. Přikývla jsem s úsměvem. Poprvé se projdu ve městě, aniž bych to tajila rodičům. „Běž tudy, ano." dodala a ukázala směrem k boční ulici. Máma se vydala protější. Než odešel i ten muž, obrátil se ještě na mě.
„Tvoji včerejší návštěvu, a Anděl ví kolik dalších, si nechám pro sebe, ale jestli něco chystáš se svým otcem, nebo s někým ještě horším, nečekej hezké zacházení." podíval se na mě. Naskočila mi husí kůže při pohledu do jeho očí plných vzteku. Není zrovna sympatický, ale až takový.
„Nevím, o čem to mluvíte." nasucho jsem polkla a zalhala. Opovržlivě si nade mnou převrátil panenky a vydal se za mámou, která čekala na kraji ulice. Chvíli jsem se za nimi dívala, ale pak mi zmizeli za roh, tak jsem odešla i já. Vykročila jsem cestou, kterou mě navedla máma. Všechny cesty vedou na náměstí. Uvidíme, kde se zase objevím. Štěstí na procházení bludištěm nemám.