Posel temnoty • Avengers [1] ✓

6.

*Cadence*

Třeštění hlavy stále neustálo. Cítila jsem pod hlavou něco měkkého. Byl to zřejmě polštář. I po otevření očí jsem nic neviděla. Měla jsem je rozmazané a na něčem ležela. Moje ruce byly připoutané k něčemu a tak je to drželo podél mého těla. I nohy a břicho. Nedokázala jsem se pohnout.

Opatrně jsem dala hlavu na stranu a pokusila se mrkáním odstranit mlhu z očí. Nic. Nepomohlo mi to. Neviděla jsem nic. Přišla jsem si jako slepá, ale nebyla jsem. Prosvítalo mi do nich světlo, ale šmouhy kolem mně naznačovaly nějaké věci, nábytek, nebo něco jiného.

„Doktore?" zazněl někde poblíž mužský hlas, který jsem momentálně nedokázala zařadit, i když mi byl povědomý. „Jsou to už čtyři hodiny od posledního výzkumu. Jsou už na světě nějaký výsledky ohledně toho kolapsu?" Zeptal se dotyčný někoho, s kým právě zřejmě přišel, protože doteď tu nikdo nebyl.

„Její DNA je v pořádku. Jinak nález v jejím těle je hodně zajímavý," odpověděl mu někdo jiný. Ucítila jsem kolem sebe pohyb. Pohyb nějakých osob. Zřejmě těch dvou.

„A jaký nález?" zajímal se ten první, co se ptal.

„Chemický reaktor, co se nachází v její páteři v oblasti krční obratle. Další dva malý se nachází v hrudní oblasti. S pomocí reaktorů dokáže zvládat svoje schopnosti z následků pokusů, o kterých mluvila Natasha. Kdyby je neměla, pravděpodobně by brzy podlehla srdeční zástavě, jelikož séra v jejím těle ohrožují její organismus," vysvětlil mu ten druhý. Chvíli bylo ticho a já nechápala, o co šlo. Neměla jsem sebemenší ponětí, co jsou ty reaktory zač.

„Takže další zkoumání séra supervojáka?" uchechtl si ten první.

„To je taky možnost. Jenže teď nastala ta nejhorší věc, co mohla," zdál se ten druhý vyděšený. Mírně se třásl v hlase a nerad zřejmě o tom mluvil.

„Jaká?" tázal se ten první.

„Budem muset ty reaktory vyndat a nahradit je tak novějšími a výkonnějšími. Ty samozřejmě nejdřív budem muset sestrojit a po té je aplikovat do její páteře," odpověděl mu ten druhý.

„A co jí v tom prostě rovnou nechat? Mně je jedno, co Natasha říká. To je poprvé, co dělá takhle hodnou, nehledě na to, že už k tomu ukecala i Capa," prohlásil rozmrzele ten první a bouchl pěstí do nějakého stolu. Ucukla jsem sebou leknutím. Chtěla jsem pryč. Měla jsem stále ze všeho strach. 

„Když jí v tom necháme, bude trpět...a hodně bolestivě. Ty reaktory se měly vyměnit už dávno a budem muset. Hydra používala starou technologii. My máme tu novější," pokoušel se ho druhý přemlouvat.

„A budem jí plýtvat na někom, kdo si ji nezaslouží? Takovej idiot zase nejsem, Bannere!" zavrčel ten první.

„Tony, já to vím, ale ona potřebuje pomoc. Když jí nepomůžem, nikdy se ty ztracené děti nenajdou. Ona jediná ví, kde jsou a dovede nás k nim, když my něco uděláme pro ní," mluvil ten druhý rozhodným hlasem a nenechal si nic vymlouvat.

„J.A.R.V.E., najeď plány na konstrukci chemických reaktorů, co by se vešly do páteřní kosti," povzdychl si ten první poraženecky a přešel někam jinam, jelikož to naznačovaly slyšitelné kroky. 

Něco se někde otevřelo. Šel odtamtud mírný průvan a po té zazněly i kroky zhruba jedné osoby. Raději jsem zavřela oči a narovnala hlavu do rovné polohy. Bolesti nebraly konce. Už mě nebolela jen hlava, ale i ruce, nohy, záda. Prostě všecko. 

„Něco nového?" zeptal se někdo z toho směru, odkud zaznívaly kroky. Ty samozřejmě už utichly a všichni stály.

„Budem jí muset vyměnit v krční a hrudní obratli v páteři, tři reaktory, co ji drží naživu. Nejdřív je sestrojíme a po té je aplikujem do její páteře," odpověděl mu ten, co předtím přemlouval toho druhého.

„A to bude trvat jak dlouho?" tázal se ten, co právě přišel.

„Výroba bude trvat zhruba tři až čtyři dny. Aplikace do páteře něco do dvou hodin," odpověděl mu druhý.

„Zatím ji můžeš přenést jinam. Teď tu není potřeba," požádal ten první a opět zazněly kroky. Mířily ke mně. Pocítila jsem v jednu chvíli, že se mi po těle udělala husí kůže. Lehce jsem se třásla zimou a cítila úlevy, jak mi povolovaly pouta na těle. 

Stále jsem těžce dýchala a pokoušel se nadechnout správně. Nešlo to. Něco, nebo někdo mi to neumožňoval. 

Celou oslabenou mě někdo vyzdvyhl do náruče a já hlasitě bolestí zasténala. Pokusila jsem se znovu zachytit dech, co mi unikal. Bolest mi šla ze zad. Skoro to vypadalo, jakoby do mně někdo bodal jemnýma jehličkama s neuvěřitelně ostrým hrotem. Bolelo to. Něco mě na zádech hrozně pálilo. Tři rány.

Moje vědomí pomalu zase spadalo jinam, ale já se pokoušela neusnout. Nesmím. Opatrně jsem pootevřela oči a viděla jen tmavou rozmazanou šmouhu. S nadějí jsem těkala očima jinam, že něco jinýho rozmazaný už nebude. Mýlila jsem se. Můj zrak vyřadil službu.

Když se pokusil dotyčný se mnou pohnout, opět jsem zakvílela. Nechtěla jsem. Zatnula jsem zuby a pokusila se to přetrpět. Brzy však čelist polila a místo toho jsem se kousla do jazyka. Sice jsem si ho nepřekousla, ale měla jsem v ústech trochu krve.

Začala jsem se dávit a krev se pokoušela vykašlat. Ani to nešlo.

„Co jí zase je?!" vyštěkl někdo zpovzdálí a nezněl zrovna příjemně. 

„Já...já nevím!" zadrhával se ten, co mě držel a svíral pevně v náručí.

„Tak to zjisti, ty génie!" zavrčel ten první a okamžitě mě někam položili. Byla jsem na zádech a to bylo ještě horší. Potřebovala jsem ze sebe dostat něco, co mě dusilo, tak ať mě pustí!

Přiběhli ke mně ti dva, co spolu mluvili předtím. Někdo mi podložil záda a pomohl se tak dostat do sedu. Začala jsem před sebou bezmocně natahovat ruce. Chtěla jsem se něčeho chytit. Něčeho jiného, než byl člověk. zřejmě buď uhýbali, nebo tam nikdo nebyl. Povedlo se mi nahmatat povrch nějakýho placu a předklonila se tak na kolena. 

Těžce, ale konečně se mi podařilo dostat z dýchacích cest všechnu krev, která mě málem udusila. Popadala jsem rychle dech. Nedokázala jsem se z toho vzpamatovat. Krev se mi v ústech hromadila znovu a znovu. Všechna následně skončila na pultu a oči mi slzely.

Ochabovaly mi ruce a nedokázala se dlouho udržet o ně opírat. Jedna povolila a už sem se připravovala na setkání s tvrdým přistáním, jelikož jsem přepadla přes okraj něčeho. 

Nespadla jsem. Něco mě zachytilo včas před dopadem a já se stále snažila dýchat. Asi měli pravdu. Ty reaktory mě měly držet na živu. Teď jsem kolabovala kvůli tomu, že potřebovaly vyměnit. 

Krev mi konečně ustála a moje srdce tlouklo neuvěřitelnou rychlostí, tak jako stoupal tlak v krvi. Někdo mi odhrnul pošpiněné vlasy od krve na stranu a opět někam posadil. Potom následovalo nějaké bodnutí do žíly v mojí pravé paži a já sebou polekaně ucukla.

Držela jsem se, i když jsem neviděla nic. Bylo to spíš dobře, protože ta moje pohroma s dávením krví určitě zanechala hodně. 

„Dýchej pomalu a zhluboka. Už je dobře," někdo ke mně promluvil a já se po směru hlasu otočila. Opět jsem neviděla nic. Můj výraz byl prázdný. Ledový. Nevyzařoval nic. Smutek, lítost ani radost. Neuměla jsem se tvářit podle pocitů. Jediný, co jsem znala, byl pláč, smrt, boj, muka a další. 

Následně mi někdo na ruku zatlačil a já se ochotně nechala, aby mi ji vyzdvihli výš. Nechala jsem se. Poddala jsem se nepřátelům. Bylo mi to už jedno.