A Bullet Through A Flock Of Doves (Frerard) CZ translate

Kapitola 2.

Gerard vyšel bez vzdoru.

Byla to pro něj neobvyklá věc, ale každou sekundu jeho vnitřní instinkt křičel, aby se začal bránit, aby několika údery srazil toho statného chlápka k zemi, vzal svou pistoli a vystřelil mu mozek z hlavy. Ale jeho vlastní mozek v něm udržoval stálý šepot, skandoval: Mikey, Mikey, Mikey.

Byl odveden do černého Hummera, auta, které jde jen těžko přehlédnout. Auta akorát tak velkého, že v něm vzbuzovalo samolibý pocit, že je až moc důležitý na tohle tuctové policejní auto. A taky že jo. Byl to masový vrah a klidně by se vsadil, že tihle "chytří" FBI agenti  nemají sebemenší ponětí, kolik životů skutečně zničil. Všechny z dobrého důvodu, dobře, většinu z nich.

Měl pravdu- na soudním slyšení, které netrvalo nikterak dlouho(vážně nechápal, proč se s tím obtěžovali, prý právní povinnosti nebo nějaké jiné blbosti), byl obviněn z vraždy deseti osob. Nemohl si pomoct od drobného maniackého úsměvu, protože deset? Jako vážně? Jen deset? Byla to skoro ostuda.

Ale i tak, FBI agenti během soudního slyšení usilovali o popravu elektrickým křeslem. Gerard si byl docela jistý, že se v tu chvíli nacházeli ve Washingtonu D.C., a že ve Virginii  byl tento druh popravy zcela legální. Ne, že by na tom záleželo, ale s divným pocitem vzrušení si pomyslel, že pokud by byl popraven nelegálně, jeho smrt by se stala o to víc ironickou.

Miloval ironii.

Jeho ubozí obhájci odvedli špatnou práci. Nemohli mu pomoct, ale jemu to bylo fuk. Věděl, že si všichni mysleli, že nebyl při smyslech a snažili se tento fakt použít proti němu - jedna hloupá malá blonďatá ženská se pokusila přesvědčit porotu, že byl schizofrenik, co věřil, že všichni byli venku jen proto, aby jej zabili a proto udělal přirozenou věc - zaútočil zpět. U soudu ho označili za psychopata, pro kterého zabíjení bylo koníčkem.

Nikdo neodhalil pravdu. Ani se k ní nepřiblížili.

A tak měl pocit sotva obsahující radost. Vezli ho v děsně nepříjemném Hammeru a měl želízka okolo zápěstí. Ale i tak se nepřestal usmívat. Koukal z okna a sledoval se zájmem odraz jeho doprovodu. Blonďatý statný muž, co seděl na sedadle vedle něj se pořád klepal a kroutil. Pod tmavými brýlemi skrýval své nervózní oči. Menší muž, který seděl na sedadle před ním byl zastrašující, ač si to Gerard nechtěl přiznat.

Nebyl až tak silný, vypadal trochu vyhuble. Pod jeho bledou kůží byly vidět svaly, kdykoliv se pohnul. Muž měl na sobě černé tričko. Pocuchané havraní vlasy mu visely téměř na jeho ramena. Měl malý nos, úzké rty - celkem vzato ženský obličej. Nebyl to mužský naplněný testosteronem kriminálníka.

Byly to jeho oči, co donutí dělat dvojitá tažení, oči velkého, strašidelného FBI agenta vnitřně plačícího pro svou matku. Byly jantarové a zelené. Tajemně inteligentní oči byly jako ty kočičí s úzkými zornicemi a ten divoký rozum, zvíře uvnitř, co mělo potřebu zabíjet, dalo Gerardovi potvrzení, že ten muž byl další jeho kořistí. Muž skoro nemrkal, tak ta plná síla jeho děsivých očí utkvěla v očích toho druhého.

A Gerard to věděl. Věděl, jak z každého udělat jeho oběť, ale i spojence. Byl tak přesvědčivý, že donutil lidi vycouvat a sám vyváznout z každého problému bez sebemenších následků. Tenhle smaragdový pohled se ho snažil přimět udělat to znova.

Cesta trvala dost dlouho. Gerardovi nebylo vůbec líto chlápků, kteří ho doprovázeli, ačkoli jeden z nich byl téměř v slzách a celkem dobře to skrýval pod jeho fajnovými Armani brýlemi.

Vystrčili ho z auta na beton. Světlo ho málem oslepilo poté, co byl tak dlouhou dobu zavřený za tónovaným oknem auta. Jeho doprovod a pár dalších úředníků jej vedlo po šedém chodníku do té osudné budovy, která stála před ním.