Nositelka [DOKONČENO]

Boj.

*zpátky pohled Taisy*
Ten pocit... nedal se popsat. Bylo to jako byste létali. Nebo jako byste po šíleném úsilí vylezli na nejvyšší horu. Možná taky jako kdybyste se vymotali po několika letech z labyrintu a zase spatřili sluneční světlo. Ale nic z toho to nedokáže popsat dost přesně. Ten pocit se zkrátka nedal popsat.
Jak to říct? Nejdřív jsem ucítila neskutečnou moc. A stačila pouhá myšlenka a z té střechy se vyvalily hektolitry a hektolitry vody, které byly jen pod mojí nadvládou. Vztáhla jsem ruce nahoru a všimla si, že se na mě řítí obrovský val hlíny. Jediným pohybem ruky jsem jej odrazila. A tak to bylo, metaly jsme po sobě vodu a zeminu, kotníky mi co chvíli obrůstaly kořeny a hned zase silná stébla trávy, já na oplátku ovíjela kolem Laury prameny ledové vody. Ta byla čím dál tím vzteklejší. Útoky byly nepravidelné a neočekávané a já měla co dělat, abych se ubránila. Přesto jsem stále cítila ten neskutečný pocit moci, ze kterého mě mrazilo v zádech. Po chvíli jsem však začínala být unavená. Začala se mi třást kolena, ale já už byla téměř u konce! Stačilo pár krátkých chvil... nebyla jsem ještě dost silná. Věnovala jsem malý okamžik pohledu na ostatní nositele. Proč mi nepomáhají? A ve vteřině se kolem mě vytvořila hliněná pěst, kopírující Lauřiny pohyby a svírající mě tak pevně, až jsem nebyla schopna se hnout. Zhluboka jsem se nadechla. Voda odtekla pryč a já tam před ní zůstala sama, docela sama. V obličeji měla vítězoslavný pohled a každým okamžikem sevřela pěst o několik milimetrů více, čímž mi čím dál tím víc ztěžovala dýchání. No a potom? Potom jsem začala mít iluze.
Na střechu se vyškrábal ještě někdo další. Člověk nejmíň očekávaný, člověk, který se právě teď musel nacházet na základně, takže jsem očividně iluze měla. Před očima se mi z nedostatku kyslíku začly míhat fialové skvrny, ale stejně jsem z dálky poslouchala Tadeasův rozčílený hlas.
"Lauro, pusť jí!"
Všimla jsem si, jak se Laura napřimila a vítězoslavný úsměv nahradil přimhouřený pohled.
"Nikdy!" křikla.
"Pusť jí a teď hned!" zakřičel Tadeas znovu. Začnu se vrtět v silném sevření. Mám pocit, jako by sevření stále sílilo a já se propadala do nějakého alternativního světa. Hlasy vnímat přestanu. Potom si všimnu, že stisk povolí. Odklidím se z bitevního pole a tentokrát sleduji boj mezi dvěma nositeli země. Nejasně si všímám, jak Tadeas Lauru zneškodní společně ještě s dalšími nositeli. Boj vypadá tak neskutečně, každou chvíli se mi před očima míhají plameny, voda, země a cítím poryvy větru. Je vidět, že jsou zkušenější, proto také Lauru přemohou. Ten mladý nositel země se vzdá sám. Matně vnímám, že mě odnesou zpátky na základnu. Tentokrát už znova zkouškou projít nemusím a konečně se propadnu do zaslouženého bezesného spánku.