Pomalu, ale jistě

847 62 10
                                    

Dnešní kapitolka je taková oddechová. Skoro tu usínám. Sice mám zítřejší tak nějak promyšlenou a doufám, že vyjde alespoň na dvě A4, ale... ještě jsem nenapsala ani jedno slovíčko. A nevím, jestli dneska vůbec něco napíšu. Možná. Později. :D 

Takže jop... omlouvám se, pokud i vy usnete nudou. :)

Pac a pusu všem :P

Lora

~ ~ * ~ ~ 

7. prosinec

Sotva Lucius vstoupil do svého velkolepého domu, ztuhl na místě a nechápavě se rozhlížel. Už se málem chystal spěšně vycouvat a zabouchnout za sebou dveře v domnění, že vstoupil do cizího domu. Pravděpodobně byl přepracovaný, přece jen strávil dlouhý den na Ministerstvu... poté si ale všiml důvěrně známé hnědovlasé postavy a zamračil se.

Hermiona proběhla halou, poskakovala do rytmu hudby a zvesela se usmívala. Ani zdaleka si nevšimla nově příchozího Luciuse a jeho šokovaného výrazu.

„Co to u všech ďasů má znamenat?" zeptal se, ale přes mužský hlas, zpívající cosi o štědrém večeru, ho nebylo slyšet. Optimistická melodie mu nepomáhala, spíše naopak. O to více začínal zuřit. Rozhodl se tedy následovat Hermionu, aby z ní dostal odpovědi. Nebyl si však jistý, jestli k tomu nebude muset použít násilné prostředky.

Sotva však vstoupil do salónku, nezmohl se ani na jediné slovo. Pouze zůstal stát ve dveřích a šokovaně hleděl na tu pohromu. Hermioně se očividně jakýmsi záhadným způsobem podařilo začarovat jeho strop, ze kterého se nyní ladně snášely sněhové vločky. Koberec, záclony, dokonce i ty mizerné dekorativní ubrusy změnily barvu a odkud si se linula otravná Vánoční melodie.

Dokonce i ta zpropadená krbová římsa byla obalená zlatavým řetězem, vrtícím se do hudby.

Prosinec sotva začal a Dracova – vyšinutá – přítelkyně již strojila jehličnatý stromeček.

„Kdo ti k tomuhle dal svolení?" zahřměl náhle, když kalich trpělivosti přetekl.

Nebohá Nebelvírka naskočila a upustila na zem skleněnou kouličku, kterou se chystala pověsit na malý Vánoční stromeček v rohu místnosti. „U Merlina!" zvolala s rukou na hrudi. „Vy jste mě teda vyděsil."

„Ptám se," zavrčel nepříčetně Lucius mezitím, co učinil dva rázné kroky kupředu. Snažil se dívku zastrašit, ale nepovedlo se. „Kdo ti dal k téhle šarádě svolení."

„Narcissa," řekla Hermiona s pokrčením ramen.

Její odpověď měla na Luciuse přesně ten účinek, v něhož doufala. Absolutně mu sebral vítr z plachet, jeho tvář nejdříve zbledla a pak zrudla. Vypadal, že zvažuje své možnosti. „Fajn," procedil skrze zuby. „Ale jestli se přiblížíš k mé pracovně..."

Než stihla na jeho nevyřčenou výhružku odpovědět, otočil se na podpatku a zmizel. Se zavrtěním hlavy se sklonila k rozbité ozdobě, aby zakryla svůj potěšený úsměv.

Sice pomalu, ale jistě se blížily Vánoce a až na pár zaškobrtnutí, do kterých patřily i ty nepovedené perníčky, se jí vše dařilo podle plánu.

Měla za to, že přesvědčit Narcissu ke svolení bude mnohem složitější, ale paní domu se usmála a přikývla, jen co slyšela Hermionin návrh. Podle názoru starší ženy potřeboval Lucius dostat za vyučenou. A to hlavně kvůli tomu, že veškeré dárky, jež Nebelvírka tak pracně přichystala, si nechal pro sebe.

„Nic se nemusíš bát," ozvalo se náhle zpoza rohu.

Hermiona znovu nadskočila. Nikoho neočekávala; Draco se zamknul v pokoji, aby nemusel pomáhat s Vánočním zdobením a Lucius nejspíše upíjel skotskou na zklidnění nervů. Na Narcissu zapomněla.

„Omlouvám se, nechtěla jsem tě vyděsit," řekla spěšně mezitím, co k ní potichu přistoupila a elegantním pohybem odčarovala rozbité kousky skla. „Jen jsem ti chtěla říct, že se nemusíš bát o jeho pracovnu. O tu se postarám já," dodala s mrknutím a než stačila Hermiona odpovědět, Narcissa opustila salónek.

24 dníKde žijí příběhy. Začni objevovat