První čokoládové pohlazení

1.6K 93 12
                                    

1. prosinec

Hermiona zadýchaně rozrazila dveře do majestátní haly Malfoy Manor. „Draco?" zvolala z plna hrdla do nitra velkého sídla, aniž by doopravdy očekávala odpověď. Její mysl byla zaměstnaná snahou o to, aby jí ony dvě přeplněné krabice nespadly na zem. Učinila dva kroky stranou, poté dozadu a vpřed, než se srazila se starožitnou skříňkou. „U Merlina!" zavrčela podrážděně a modlila se, aby zlatý svícen nespadl na mramorovou podlahu.

„Draco!" otočila se ke schodišti. „Kde jsi?"

Trochu se zašklebila, když si uvědomila tón svého hlasu. Nechtěla svou podrážděností přilákat Narcissu, nedej bože Luciuse. Musela začít od nejslabšího článku... a pak se dopracovat až k hlavě rodiny, tedy paní domu.

„Vždyť už jdu!" dostala se jí odpověď z patra, následovaná sotva slyšitelnými úsečnými komentáři. „Copak hoří, Grangerová!"

Jmenovaná žena stiskla rty do pevné linky a nebezpečně přimhouřila oči. Brzy se v jejím zorném poli objevil vysoký muž s plavými vlasy, ladně sčesanými vzad. Věděla, že pokud tomu neučiní konec, zakrátko bude mít Draco vlasy dlouhé jako jeho otec. Bohužel pro Hermionu, zatím neměla to srdce na to, aby ho ostříhala.

Draco se zastavil v půlce schodiště a s pozvednutým obočím si přeměřil tmavovlásku, která měla zřejmé potíže s krabicemi. „Co se děje?" zeptal se s trochu podezřívavým tónem. Samozřejmě, že byl zvyklý na všelijaké podivné věci, jež si jeho přítelkyně mudlovského původu občas neodpustila. Nedokázal si však představit, proč by si nepomohla kouzly a namísto toho pod schodištěm šaškovala, div že nesrazila vše, co se jí dostalo do cesty.

„Mohl bys sebou pohnout a pomoc mi?" odsekla mu.

„Jistě," odvětil se svraštěným obočím. Sotva stanul pod schody, Hermiona mu vrazila do rukou dvě bílé krabice a on překvapivě zavrávoral pod nečekanou váhou. „Co v tom máš? Vykradla si knihkupectví?"

Hermiona se ušklíbla. Čím dál víc na sobě nacházela známky malfoyského chování, počínaje chladným přístupem k lidem mimo rodinný kruh, až po úšklebky a sarkastické poznámky. O to víc se snažila, občas až tvrdohlavě, držet Nebelvírských přátel a vřelého vystupování. „Jak vtipné," řekla nakonec a bez dalšího pohledu k Dracovi se vydala do salónku.

„A co s tím mám dělat?"

„Mohl bys to třeba položit na tenhle stoleček?" odpověděla na jeho otázku Hermiona zpoza rohu. Jakmile vstoupil do salónku, spatřil, jak stojí uprostřed místnosti a štíhlou paží ukazuje na nábytek vedle sebe. Na tváři jí pohrával pobavený úsměv.

„Jak si přejete, má paní."

A právě ten úsměv, který měla Hermiona na rtech, mu připomněl, proč se do té dívky tak bezhlavě zamiloval a porušil snad všechna rodinná pravidla. V oněch těžkých letech po válce to byl právě Hermionin úsměv, který ho držel od propadnutí se do naprostého chaosu.

I přes jejich společnou minulost, rodinu a Znamení zla na předloktí ho onehdy uvítala ve Velké síni, když se všichni ostatní odvrátili.

Lidí nezapomínají, hlavně když se jedná o křivdy. Ani jeho rodiče nezapomněli, ale díky Hermionině a Dracovu přátelství nebyli kompletně opomenuti společností a nakonec si mudlovskou čarodějnici zamilovali. Do teď se občas pousmál nad šokem jeho rodičů, když zjistili, že se z přátelství vyklubalo mnohem víc.

„Tak co tohle má teda znamenat?" zeptal se mezitím, co odložil krabice na stůl a objal svou přítelkyni kolem pasu. „Místo pozdravu na mě křičíš. Co jsem zavinil tentokrát?"

24 dníKde žijí příběhy. Začni objevovat