Drž se ode mě dál !

Prosím, ať přežije!

Po dvou hodinách mě vzbudil Tom, který začal kašlat, až se otřásal on i moje hlava, která spočívala na jeho rameni. "P promin" vykoktal ze sebe a znovu ho zachvátil kašel. "Panebože, seš v pořádku ?" Ptala jsem se a plácala ho po zádech. Nevím, jestli to vůbec k něčemu je ale napadlo mě to jako jediné, jak mu pomoct. Tom síleně kašlal, až se začal dusit. Lidé z autobusu se začali otáčet. "Tady máš, musíš se napít," podávala mu jedna starší paní vodu. Tomáš ani neudržel láhev v ruce a zase se začal otřásat kašlem. "Mu-musím na vzduch." "Prosím musíme na vzduch, nebo se můj kamarád udusí!" Zakřičela jsem přes celý autobus. "Hned jak to bude možné, tak řidič prý zastaví," ozvala se dlouhovlasá blondýna, za kterou jsem posílala Toma, když jsem se ho chtěla zbavit. Sakra, co když za to můžu ja? Co když je to moje vinna?

Po krátké chvíli se Tom opět rozkašlal. Bylo to, jako kdyby si chtěl vyrvat plíce z těla. Zachvacovala mě panika, musíme zavolat doktora. Co se to děje?

Autobus už zabočil k odpočívadlu a zabrzdil. V tu chvíli si Tom schoval obličej do dlaní a zase začal kašlat a chrčet, když zvedl hlavu měl celé dlaně a obličej od krve. "Sakra, vždyť on vykašlává krev!" Zhrozila jsem se. Tomáš se na mě podíval. Zuby, rty, ruce měl celé od krve a dál se dávil a vydával bublavé zvuky. Nevzmohla jsem se k ničemu. Dva muži Toma vytáhli z autobusu ven a zavolali záchranku.

Rychle jsem se vzpamatovala. Popadla jsem krosnu a vyběhla za Tomem z autobusu. Hodila jsem si batoh na záda a zapnula přesky přes boky. Klekla jsem si k dávícímu se kamarádovi. "Moc se omlouvám, strašně moc, je to moje vina." Koktala jsem. "Nemůžeš za to," zašeptal mezi záchvatama. Vzal mě za ruku a stiskl ji. Podívala jsem se na naše ruce potřísněné krví. "Musím od tebe pryč, od všech lidí," řekla jsem a zadržovala slzy.

Naposledy jsem se na Toma podívala, ležel na zemi v hlíně a vedle sebe měl malou kaluž krve. Ostatní cestující se nad ním skláněli a čekali na záchranku. Doufala jsem, že bude v pořádku, tak moc jsem si to přála.

Opět mi nezbylo nic jiného, než se sebrat a znova utéct. Utéct od všeho a od všech, abych je před sebou uchránila.

Přelezla jsem svodidla a rozběhla se do lesa hned vedle dálnice. Lidí, kteří na mě křičeli jsem si nevšímala. Běžela jsem a běžela, až mi větve a ostružiní rozedralo oblečení.

Doběhla jsem k malému potůčku, kde jsem si klekla a hořečnatě drhla dolů Tomovu krev. "Přežije, přežije." Přesvědčovala jsem samu sebe šeptem.