Drž se ode mě dál !

Domov

Vyskočila jsem z autobusu a rozběhla se co nejkratší cestou domů. Lidé o těch nepovedených léčbách nic nevědí, doufám, že uvěřili mojí naprosto hrozný výpovědi o masce zombie sestřičky.

Byla jsem vyčerpaná. Tolik fyzické námahy za dnešek jsem neudělala za celý svůj život. Hned jak mi zjistili rakovinu, jsem přestala plavat i chodit na tělocviky. Každý sval mě bolel a zrychleně jsem dýchala. Z běhu jsem zpomalila do chůze. Už jen dva bloky a budu doma.

Během cesty autobusem jsem si udělala rychlý závěr. Musím pryč. Někam hodně daleko. Nesmím svým radioaktivním zářením ohrozit rodinu.

Ale kam ? Mela bych odjet z města někam do lesa. Nebo bych mohla k nám na chatu do takový malý vesničky. To ne..bylo by to první místo, kde by mě hledali. "Teda, pokud mě vůbec někdo hledat bude.." povzdechla jsem si a dala se znovu do běhu.

Bydlíme ve dvoupatrovým malým baráčku se žlutou omítkou a malou zahrádkou, o kterou se mamka strašně ráda stará. Nevim co jí na tom tak baví se hrabat v hlíně. Koutky se mi roztáhly do úsměvu nad tou představou.

Ach mami...tati a Lili. Moje milovaná sestřička, se kterou jsme se pořád jen praly a ubližovaly si, když jsme byly malý.

Stála jsem před domem a vzpomínky se na mě hrnuly. Už je nikdy neuvidím.

"Tak dost! Seber se, seber se Adri" křičela jsem na sebe. "Já nebrečím. Nikdy!"

Uklidnila jsem se a začala hledat způsob, jak se dostanu do domu. Klíče mi v nemocnici nenechali. Na co taky, měli si pro mě přijít se smíchem, objímáníma gratulováním, že už to mám vše za sebou.

"No tak, klídek!" zavrčela jsem na sebe.

Obešla jsem celý dům a hledala jsem otevřené okno. "Ha!" Okno na záchod v horním patře. Teda spíše okínko. Doufala jsem, že se do něj nacpu.

Jediná cesta nahoru byla po okapu a pak přeskočit na parapet. To by mohlo vyjít, pomyslela jsem si.

Začala jsem šplhat. Výšky mě nikdy neděsily. Vlastně ani tma, ani pavouci, ani úzké prostory. Nebála jsem se všedních strachů a odhodlání mi nechybělo. Co mi ale chybělo byla ta zatracená fyzická kondice. Mám 170 cm vysokou postavu a jsem normálně hubená s dlouhými trošku vlnitými hnědými vlasy...

Mé vlasy jsou hnědé i trošku zvlněné, ale jako o dlouhých se o nich nedá mluvit. Uhodli jste správně. Mám paruku.

Po osmi chemoterapiích, kterým jsem byla vystavěna mi všechny vlasy vypadaly. Poslední dávku jsem měla před dvěma lety, kdy se dozvěděly o nové radioaktivní léčbe a s mojí stávající léčbu museli skončit.

Paruku jsem měla pevně přidělanou ke kůži a nesundavala jsem ji. Ten, kdo to o mě nevěděl, nic nepoznal.

Abych se vrátila zpět k mé postavě, kterou mi spousta holek záviděla. Nebyla jsem se sebou spokojená. Jsem vysoká, hubená a nemám na sobě ani gram svalů.
Spoustu času jsem strávila závistivým koukáním na atletické tréninky školního týmu, kde holky v kraťáskách běhaly na oválu a lýtkové a stehenní svaly se jim napínaly.

"Aaa, uf" vydala jsem ze sebe a přitáhla se na okapu o kus výš. Už jen kousek. Ruce se mi námahou třásly.

"Ano, zvládla jsem to" gratulovala jsem si a soukala se do okýnka na záchod.

Vpadla jsem dovnitř ne moc elegantně. Chvíli jsem ležela na podlaze a popadala dech.

Donutila jsem se zvednout. Jsem doma!

Ahoj :) Tak je tady další kapitola!
Votes nebo komenty moc potěší. Mám pak mnohem větší chuť psát. :D