Drž se ode mě dál !

Začátek konce

Je to už týden, co jsem zjistila, že jsem zkrz na zkrz prosvícená radiací. Po neúspěšné léčbě, která měla být "stoprocentně" účinná jsem skončila jako troska donucená žit o samotě. Stejně tak či tak zemřu na rakovinu plic nebo na radioaktivní ozáření. Jen čekam co bude dřív. Je to celkem vtipné zjištění...

Sedím na autobusovém nádraží, vedle sebe mam batoh, kde je veškerý můj majetek a přemýšlím co jsem komu udělala, že se tohle stalo.

Ale začněme od začátku.

Rakovina plic mě provází již od mých deseti let. Hned jak mi ji zjistili, mě ujistili, že je tu možnost využít novou techniku radioaktivní léčby, která zachránila už mnoho životů. Horší zpráva ale byla, že musím počkat do svých 16 let, aby léčba nebyla riskantní a neublížila mi.

Šest let jsem bojovala podporovaná svojí mamkou, tátou a osmiletou ségrou Lili. Šest let jsem se utěšovala myšlenkou, že jednou to konečně pomine a bude mi líp.

Cestou do nemocnice v našem městě jsem jsem nervózně drtila mamce ruku. "Bude to v pořádku, tisíce lidí takto zbavili rakoviny, měla by ses těšit", řekla mamka a povzbudivě mě pohladila po zádech.

Zákrok tak strašný nebyl, zavedli mi dutou hadičku do plic, aby mohli kontrolovat co se bude dít. Dovedli mě k bílé plastové nádobě, která připomínala rakev, což mi moc nepomohlo. Třásly se mi ruce a pod bílým pacientským plášťem mi stékaly čůrky potu. Lehla jsem si dovnitř a čekala.

Všude byla tma a každou vteřinu se ozývalo pípání okolních strojů.

Po dvou hodinách (tedy aspoň myslím, možná jsem usnula),  otevřeli víko "rakve" a odvedli mě na nemocniční pokoj, který byl vymalovaný světle zelenou barvou. "Odpočiň si a za chvíli tě přijdou navštívit rodiče" pověděl mi doktor a mrkl na mě.

Ležela jsem sotva deset minut a do pokoje přišla sestra, za kterou se tlačil táta s mámou a Lili. Došli k mé posteli, objímali mě, vyptávali se jaké to bylo a zda jsem v pořádku. Cítila jsem se jen trochu unavená a tak jsem jim řekla, že se potřebuju prospat. Táta mě políbil, Lili mě obejmula, máma mi zašeptala do ucha: "zvládla jsi to" a všichni společně vyšli z místnosti.

Vzbudila jsem se a cítila se trochu dezorientovaná. Hned jsem si ale vzpomněla na včerejší léčbu. "Jsem vyléčená" zavýskla jsem, posadila jsem se na postel a podívala se z okna. Bylo poledne a květnové slunce vysílalo své paprsky skrz rolety. Usmívala jsem se a těšila se domů.

Najednou do pokoje vstoupili čtyři muži v prapodivném oblečení, nejspíš doktoři, pomyslela jsem si. Měli na sobě kombinézu podobnou vesmírnému skafandru a plynové masky. Podívala jsem se na ně s otazníkem v očích a očekávala jsem dobré zprávy. Všichni se však mračili a smutně na mě koukali. "Co...co se děje?",vykoktala jsem. Nejbližší doktor ve skafandru se sklonil a pohladil mě po ruce. Po chvíli promluvil: "Léčba se nám nepodařila, absolutně to nechápeme, ale tvé buňky začaly pohlcovat radioaktivní záření, místo toho aby se nádor v plicích zmenšil. Byla chyba za tebou pustit rodinu. Teď jsi pro nás chodící hrozba. Je nám záhadou jak se to mohlo stát, ale tvé tělo kupodivu přežívá neustálé ozařování. Vypadá to jako kdyby si byla proti němu imunní, to ale nemůžeme říci přesně. Je ale však otázkou času, kdy začneš pomocí záření zabíjet lidi v tvé blízkosti. Jsi pro nás i sama pro sebe velice nebezpečná."

"Proto nesmíš zůstat doma, ani v nemocnici, ani nikde blízko lidem..."