Jen tak se nenechám! (POZASTAVENO)

Záhada

Stálo na něm:

Povinnosti prefekta:

1) Hlídat studenty před venkovními lidmi
2) Hlídat přes noc, aby se nikdo nepohyboval na školním pozemku
3) Informovat studenty o různých změnách
4) Vymýšlet události
5) Když se bude dít něco, s čím si jako prefekt neporadíš, jdi za jakýmkoliv učitelem nebo se zeptej svého parťáka
6) Zachovat vždy chladnou hlavu

A tvoje výhody:

1) Můžeš se pohybovat po pozemku školy kdy chceš
2) Můžeš předbíhat na obědě
3) Můžeš odejít z hodiny (ale pouze ve velmi akutním případě!!)

Tak celkově máš výhodu ve spoustě věcí.

Kdyby si pravdu potřebovala s něčím pomoc, obrať se na Kyla. Budete dobří parťáci!
Hodně štěstí a moc ti děkuju, Cassie!

Andrew

Huh, tak to asi těžko. Jsem opravdu blázen, že jsem to přijmula. Ale jen tak se nevzdám, už jsem tu výzvu přijala a neprohraju!

Dneska se toho stalo hodně a já už jsem vyřízená. Položila jsem lístek na noční stolek, zhasla jsem lampičku, zabalila se do peřiny a zavřela oči. Netrvalo moc dlouho a usnula jsem.

*Cítím velmi příjemný pocit po celém mém těle. Nedokážu popsat, co to je, ale nechcu, aby to přestalo. I když mám otevřené oči, vidím naprostou tmu. Snažím se pohnout se pohnout, ale nejde to. Pomalu se ten příjemný pocit mění v bolest. Nic nevidím, nemůžu se pohnout a cítím bolest, která narůstá. Snažím se křičet, ale nic. Prostě nevydám ani hlásku. Ctím se naprosto bezmocně.. *

Probudila jsem se zadýchaná a po celém těle jsem měla husí kůži. Byl to jen sen, byl to jen sen. Někdy se mi zdají takové sny. Možná to bude tím, co se mi stalo.

Sedla jsem si rozhlédla se pokoji. Byla tma, takže musí být ještě brzo ráno a já momentálně nechcu spát. Rožla jsem lampičku a podívala se na hodiny. 2:26, spala jsem necelé 4 hodiny. Vzala jsem si na sebe, přezula se a vyšla z bytu. Bylo ticho. Snažila jsem sejít co nejpotišeji, aby nikdo nevěděl, že jsem vzhůru. Když jsem vyšla z ubytovny, ovál mě studený vánek. Přitiskla jsem si k sobě kabát a vydala se po cestě. Šla jsem směrem k venkovnímu altánku, který je nedaleko ubytovny. Má to i své výhody být prefekt. Moct chodit ven večer.

Když jsem dorazila k altánku, tak sem si sedla na lavičku, která tam byla. Opřela jsem se, zavřela oči a jen tak seděla. Po nějaké době jsem něco ucítila. Něco vevnitř mě. Byl to příjemný pocit, který obaloval celé tělo. Jakoby ten pocit šeptal "Právě jsi v bezpečí". Lehla jsem si na lavičku a nechávala jsem se tímhle pocitem unášet. Byla to jako nějaká droga, na které jste závislé. Po chvilce jsem usnula. 

„Já chci ještě spát!" zamumlala jsem, ale jako by mě nikdo neposlouchal a pořád do mě dloubal.

„Hlupáku, tady se normálně nespí," řekl mi až podezřele známý hlas.

Okamžitě jsem otevřela oči, ale zaslepilo mě světlo, takže jsem si musela promnout oči. Mezitím jsem se posadila. Když už jsem konečně něco viděla, zjistila jsem, že jsem pořád venku. No jo vlastně, musela jsem usnout. Prohlídla jsem si osobu, která přede mnou stála. To jsem to opravdu měla štěstí, protože tam stál Kyle, který se mračil.