I was ordinary, except for a few details

V jaké zemi chodí do školy nazí?!

Než začnete číst, chtěla bych, aby jste věděli, že jsem si věky tipla 😂 Nemůžu si totiž vzpomenout, zda v knihách vůbec byly (vím jen o 4), takže jsem se řídila věcmi, které jsem si pamatovala (např. že Claire je nejmladší, nechává si číst podivné pohádky, atd..) a také mým odhadem podle fotek, takže se omlouvám, pokud něco nebude sedět. 😅

Příběh může obsahovat Spoilery!

Že je něco špatně mi došlo dřív, než jsem do ohromné budovy vstoupil.

Vlastě jsem měl ten divný pocit už od pěti hodin ráno, kdy mi zazvonil budík. Byl to náš úplně první den školy. Normální lidské školy 21.století, abych byl přesný, takže byly divné pocity na místě. Jenže mezi pocitem, který mne obklopil, když mi došlo, jaký je den, a pocitem, který přišel ve chvíli, kdy můj pohled padl na ve spánku se zmítajícího Horáce, byl velký rozdíl. Nepomáhalo ani to, že se o snu odmítal bavit, což bylo poprvé.

Divný pocit mě neopustil ani ve chvíli, kdy mi po těle klouzala teplá voda a odhalovala tak křivky mého těla.

Když jsem o deset minut později sebíhal ze schodů na snídani, cítil jsem se ještě hůř, a aby toho nebylo málo, tak jsem se nevnímajíc okolí rozmázl na zem. S úpěním jsem se přetočil na záda a hledal jsem příčinu svého pádu. ,,Maryann Portman", stálo tučným červeným písmem na polo-vybalených krabicích, stojících uprostřed chodby.

Když jsme zjistili, že můžeme žít mimo smičku ve 21. století, nastěhovali jsme se do Jackobova domu. Jenže netrvalo dlouho, a došlo nám, že domeček, ležící poblíž Portmanovic největšího řetězce drogerií na Floridě, je pro bandu dospívajících děcek moc stísněný. A jelikož jsme se nehodlali od Jackoba znovu oddělit a Jackobovi rodiče se nechtěli vzdát svého jediného syna, rozhodli jsme se, že se přestěhujeme. Trvalo to delší dobu, ale nakonec jsme našli jeden vyhovující, na okraji malého městečka, ležícího uprostřed ničeho. Nastěhovali jsme se do něj dva týdny před začátkem školy a pomalu jsme se zabydlovali. A když říkám pomalu, myslím pomalu. Proto mě neměly krabice slečny Portmanové překvapit, naopak jsem měl počítat s nebezpečím na každém kroku.

S úpěním jsem se zvedl ze země a vešel jsem do provizorní obýváko-jídelno-kuchyně, kde jsem se posadil na provizorní krabico-židli a nabral jsem si do misky cereálie, ležící uprostřed stolu. Doufal jsem, že mám ten divný pocit z hladu, a modlil jsem se, aby mě opustil. No, nestalo se tak. Naopak se k němu přidal ještě jeden pocit, a to zloba. Konkrétně na mladého Jackoba Portmana, který mi, zahrnujíc Emmu zamilovanými pohledy, sedl do klína.

,,Co takhle dávat pozor, hmmm?!"vyjel jsem po svém kamarádovy a naštvaně jsem se zvedl ze židle. Jackob ode mne uskočil s rukama ve vzdávajícím se gestu:,,Tak promiň. Co to do tebe vjelo?",,Nic,"řekl jsem a odešel jsem z místnosti.

Poté, co jsem nasedl do Portmanovic mini-busu a sledujíc Jackoba a jeho zadek, jsem přes sebe přehodil pásy, začal mě divný pocit opouštět a já jsem se začínal uvolňovat, myslíc si, že už to bude dobré.

Jenže jsem se mýlil a teď stojím tady, dívajíc se do těch nejkrásnějších očí, nechápajíc co se to děje.

Asi by jste chtěli vysvětlení, že?

Takže...dorazili jsme ke škole a já měl stále ten pocit ,,nic už se nemůže stát". Odpoutal jsem se a s úsměvem na tváři jsem vylezl z auta, užívajíc si lehkého chladivého větru...a pak jsem se vrátil na zem. Co mě probudilo? Zde bych se asi měl ptát kdo, jelikož ten někdo byla tmavovlasá dívka, která do mě narazila takovou rychlostí, že by to povalilo i Bronwyn.

,,Moc se omlou...bozi,"začala se mi omlouvat, ale když na mne pohlédla, nedořekla to a zděšeně si zakryla rukou oči. ,,Došlo mi, že jsi nový, ale nikdy jsem neslyšela o místě, kde by lidi chodili do školy nazí,"objasnila mi situaci. Vykulil jsem na ní oči:,,Ty mě vidíš?" ,,Vídím toho víc, než bych chtěla. Mohl by ses laskavě obléct?" zasténala se stále zakrytýma očima.,,No...já..." Nemohl jsem ze sebe dostat jedinou srozumitelnou větu.

Rozhlédl jsem se kolem sebe, ale vypadalo to, že nikoho jiného nahý středoškolák nezajímá. ,,Už ses oblékl?"ozvala se a já jsem znovu svou pozornost upoutal na ni. ,,No...",,Beo!"přerušil mě cizí hlas. Neznámá se za hlasem prudce otočila a i já jsem se rozhodl vyhledat svého narušitele. Spatřil jsem ji hned. Byla to zrzka s šíleným úsměvem, mávající naším směrem. Dívka se na mne otočila a zabodla své oči do těch mých, snažíc se nehledět na odhalená místa. ,,Už musím jít. Ale ještě se uvidíme, a doufám, že toho tentokrát bude vidět méně," usmála se, a s těmito slovy se rozběhla za svou kamarádkou a nechala mě zmateného stát uprostřed chodníku.

Názor?🙈 Vote a koment potěší💙