"No tak udělej to." šeptla jsem si pro sebe a držela žiletku v třesoucí ruce. Proč to nemůžu udělat? Proč to nechci udělat? Vždyť na tomhle světě už pro mě nic není, nic ze mě nezbylo. Jsem holka, které si nikdo neváží, jen kus masa, který teď kupuje někdo jiný. Už ani neznám svou rodinu. Už si nemůžu vzpomenout jak vypadá úsměv mojí mámy. Ale i přesto, představa odejít navždy mě děsí. Je to sobecké ale zároveň by to bylo vysvobození, ale jsem na takové vysvobození připravená? Čelit nebo odejít? Posbírat zbytky odvahy a jít dál nebo udělat pár tahů a vše bude pryč. Zní to tak jednoduše, ale já si opět vybírám to složitější.
Takhle to přece neskončí. Zastrkávám žiletku za okraj kalhot a přešlapuji na místě. Nebudu dlouho sama, je čas začít myslet. Udělám všechno proto, abych se mohla podívat do očí mé mámy a říct ji to prosté slovo, které si zaslouží.
Po dlouhé pauze slyším kroky, více kroků. Sedím opřená o studenou stěnu a čekám, koho uvidím. Radim, Jake i Klára stojící ve dveřích. Ke Klářinému výrazu, tělu, postoji se hodí jen 1 slovo. Troska. Jsem jí taky?
Beze slov došla k matraci, lehla si a nechala se unést do spánku, který ji alespoň na chvíli vysvobodí z bolestivé přítomnosti. Jake s Radimem se přede mě postaví podávají mi cestovní tašku. Vezmu ji a otevřu. Vykouknou na mě červené rudé šaty s krajkovaným vrchem a krátkými rukávy. V druhé taštičce je spousta šmínků.
"Na co to všechno?" ptám se.
"Čeká tě dlouhá cesta, tak ať nějak vypadáš."
"Jaká cesta?" vyzvídám.
Odpovědi se nedočkám, když zvedám hlavu vidím zavírající se dveře.
Nevím co se bude dít, ale jestli se najde skulina, ve které budu moci najít cestu domů. Využiju jí. Možná, že mě čeká ještě něco horšího než jsem zažila tady, možná mě už nečeká nic.
ČTEŠ
„Unesená Katka T."
Mystery / ThrillerPod mým bezvládným tělem jsem cítila jen studenou podlahu na které jsem ležela. Cítila jsem vlhký, studený vzduch. Stále jsem ale nevěděla kde to jsem. Mé oči byly křečovitě zavřené. Celým tělem mi projížděla ostrá bolest. Ještě nejsem mrtvá, řekla...
