Procházel jsem se sídlištěm jako každý den. Ze shrbenýchzad střech na mě shlížely antény, směšné v takové výšce apři tom tak ponížené; nikdy si nesplní své tužby a budoutakhle trčet dokud nedoslouží. Paneláky na obou stranách se ksobě pod svou tíhou nakláněly tak, že se už už mohly políbit,ale něco podivného ve vzduchu jim v tom bránilo a bylo to to, cood sebe odpuzuje lidi a skrze jejich nálady a pokřivené smýšlenítvoří nevraživost vůči sebemenší maličkosti, a bylo to to, conechá všechny budovy, lidi a zvířata vyrůst a pak se to proměnív onu věc, která je s poťouchlostí sobě vlastní odděluje anenechává v pospolitosti a společné radosti z bytí. Ale kdo ví,třeba si to v hlubokých pátečních nocích, kdy už všichnidávno spí, ty antény někde rozdávají s náramným požitkem. Tose pak i v nich objeví kapka života a prapůvodní hrdosti a ony sido tmy zajuchají. A co chodníky? Ty se můžou snažit sebevíc,ale se svým omšelým okolím budou stejně vypadat jako bez života.
Ovšem život tu měl také své zastoupení, v hloubi těchvysokých pochmurných budov totiž stálo malé, betonovéhřišťátko, poslední jiskřička naděje, poslední odpor vůčiokolí, odtud se ozývaly výkřiky a nadávky dětí hrajícíchfotbal, basketbal, házejících po sobě spadané listí stromů,které jim nad hřištěm vytvářely jakousi střechu, či skákalydo kaluží a pak se celé mokré, ale se spokojeným výrazem vetváři, vracely do malých neútulných bytů, kde jim vynadalymatky, aby jim pak připravily teplou a chutnou večeři. Rád jsemto hřiště pozoroval a za sychravých podzimních dnů, jako byltenhle, jsem to vyloženě potřeboval, abych nezešílel. I dnesjsem tam stál, v černé bundě s hnědým límcem, ve svetru a šálev barvách podzimního listí, rozpadajících se teniskách ačerných kalhotách, které měly na levé zadní kapse utrženýcvoček na zapínání. Kdyby mě tam viděla tak často některá ztěch starostlivých matek, určitě by se o své dítě začala báta možná by ho sem i přestala pouštět, ale já těm parchantůmnechtěl nic udělat. Bylo to povzbuzující, jak si tam divoce anespoutaně hráli a nevnímali okolní svět, ani svou umouněnost azabahněnost. Ale někdy musel přijít večer a to se pak postupněrozprchli do svých domovů, až jsem tam zůstal jen já a zase jsemse cítil jen kousek ode dna, ze kterého mě už jen málo codokázalo pozvednout. Nic mě nezajímalo, cítil jsem se vyprázdněněa všechno kolem bylo stejně prázdné a beze smyslu. Pomalu jsem sevydal domů, ale v té pomalosti nebyl ani náznak klidu avyrovnanosti, spíš odevzdání - dělejte si se mnou, co chcete.Vlastně ani nevím, proč bych měl chodit domů, nic mě tamnečeká, jen si lehnout a zírat do stropu, do bílého stropu, ztoho musí každý brzy zešílet. Takže jsem se vydal směrem doleva, což je cesta vedoucí hlouběji do sídliště a jeholepkavých pavučin cest. Tam jsem nechodil často, protože jsemneměl důvod a cítil jsem se tam ještě hůř, ale teď jsem siřekl, že na nějaký důvod kašlu a jestli se tam budu cítit hůř,určitě ne víc než doma.
Šlapal jsem po chodnících pokrytých hnijícím listím dál adál do toho Minotaurova labyrintu, bez nitě, která by mi pomohlaznovu nalézt cestu, až do tmy, která se na všechno snesla jakosmrtící pohled Medusy a přinesla stejně tíživé kamenné ticho,jen občas narušené kladivem zatroubení nějakého šílenéhoauta jedoucího po eony vzálené cestě, křiku z některého ztísíců kolemjdoucích bytů, zahvízdání větru v prázdnépivní lahvi nebo škvíře v panelech, škvíře života a smrti.Ale žádný z těch zvuků život nepřinesl, protože pod tímkamenem se žádný nenacházel.
Pak jsem zašel za roh a u zdi spatřil rýsovat se postavu setřetím cigaretovým okem. Když jsem se trochu přiblížil,rozeznal jsem v ní nižší dívku s vlasy asi do půli zad, spořeoděnou a když jsem se přiblížil ještě víc, její hlava sestala sluncem, vlasy, mírně vlající v jemném vánku, slunečnímierupcemi a cigaretový kouř mraky. Opřel jsem se vedle ní odrásající zeď a vytáhl cigaretu, kterou mi ona zapálila tousvojí. A takhle jsme tam stáli a rozvíjeli svůj vztah nepodmíněnýslovy několik následujících hodin. Nesvítil měsíc, lampy baani jediné z oken, jen naše zapálené cigarety poletovaly vzduchemjako světlušky a k nim se v téhle městské noční meditacipřidávaly a navzájem se proplétaly mantry jemných, neznámýchpocitů a upozaděných neurčitých myšlenek. A pak tam najednounebyla a já se mátořil někde úplně jinde, nad ránem, kekterému jsem z kopce scházel a ono mi vycházelo vstříc studenýmipaprsky slunce, které se nemohlo rovnat s tím jejím. Na chvílijsem se cítil jako moudrý šedivý děd, ale to bylo asi způsobenobarvou ovzduší, protože když jsem vešel do svého bytu v malézapadlé bytovce na kraji města a podíval se do oprýskanéhozrcadla, vypadal jsem jako já, snad jen trochu víc mimo. I kdyžjsem nespal, byl jsem plný energie a tak jsem si ani nešel lehnouta místo toho postavil vodu na čaj a sedl si za stůl. Okamžitějsem upadl do víru transu podobných myšlenek, které mě odvádělyznovu do náruče noci a k ní, znovu mi bylo dovoleno prožít těchněkolik hodin slasti a povznesení, znovu jako bych snil.
