Epilog

2.9K 259 35
                                    

V kapse jí tlačily klíče, když se s pláčem vydala potemnělou ulicí. Bylo ticho, jen občasné zahoukání sýčka rušilo ten podivný klid.

Stanula před dveřmi jejich společného bytu. Zaváhala. Jak dlouho mohla být pryč? Bydlí tu vůbec ještě? A co sakra má teď dělat?

Zhluboka se nadechla, strčila klíč do zámku, otočila s ním a tím otevřela dveře do malého bytu na předměstí. Přímo naproti dveřím bylo velké zrcadlo, z kterého na ní koukala ubrečená dívka s obličejem a rukama od krve, špinavým oblečením a vymytou barvou na vlasech. Ozval se šramot, to, jak nějaká osoba o překot běžela ke dveřím. Ona ale přesně věděla, kdo je ta osoba. Doufala, že je to ona. Před ní se zastavila krásná žena s tmavě hnědými vlasy a očima barvy čerstvě vyloupnutých oříšků, přesně takových, jaké vlastnila i Abigail.

„Mami," vzlykla. Žena pustila utěrku, kterou právě měla v ruce a udělala krok ke své dceři. Ta se jí schoulila do náruče a tiše plakala.

„Kdepak si byla, dítě moje?" zašeptala starší žena, též slzy v očích, kolíbajíc svou dceru jako malou holčičku.

„Daleko, mami, moc daleko." Žena se dál nevyptávala, pouze navedla své ztracené dítě do koupelny a postavila na čaj. Udělala dva hrníčky meduňkového, ten byl dobrý na uklidnění. Obě ho potřebovaly. Mladší dívka ze sebe mezitím smyla špínu a krev svého milého. Chvíli na sebe zírala do zrcadla. Byla jiná než předtím. Zestárla v očích. A taky si musela znovu obarvit vlasy, nikdy ty svoje barvy počůrané slámy neměla ráda, líbily se jí ty, které nosila její matka. S povzdechem se odploužila do svého starého pokoje, který zůstal netknutý. Po chvíli přišla její matka a podala jí do rukou teplý šálek. Vděčně se na ni usmála, pak ale pohled obrátila zpět na okno, ve kterém sledovala hvězdy.

„Chceš o tom mluvit?" zeptala se jí starší. Zavrtěla hlavou a na chvíli k ní stočila smutný skelný pohled.

„Až budeš chtít, budu tu pro tebe," dotkla se lehce jejího ramene a odešla, zavírajíc za sebou dveře.

Abby pořád doufala, že je to sen. Že se vzbudí do pokoje ve Stark Tower, bez mrtvol, bez Hydry, bez krve. Pro jistotu se štípla do ruky. Jediné, co cítila, byla ale bolest. Ne však jen z vytáhnutí toho kousku kůže. Ta bolest vycházela z hrudi. Bezděčně si třela to místo, ale bylo to akorát horší. Vzlykla. Cítila se prázdná. Jako by všechno, co byla zůstalo tam, v tom jiném světě. Ulehla ke spánku plné zvláštních snů o modrém světle a mrtvých očí.

***O rok později***

Vrátila se zpět do školy. Stále se vyhýbala jakémukoliv kontaktu s ostatními lidmi. Nejprve se ptali. Zajímalo je, co dělala ten rok, co byla pryč. Měli všetečné otázky, které jí akorát ubližovaly a rozčilovaly. Brzy pochopili, že nemá cenu se jí ptát. Prostě neodpovídala. Uzavřela se do sebe. Jediný, s kým prohodila pár slov, byla její matka. Přestala si barvit vlasy. Lidé v okolí jí nepoznávali. Ona občas nepoznávala ani samu sebe. Nic nebylo jako dřív. Nic nebylo jako předtím, než odešla do toho světa plného dobrodružství. Tam měla přátele. Tam všichni zůstali. Tady neměla nic.

Seděla zrovna u svého psacího stolu a psala na počítači program pro obnovu dat ze smazaného disku, když do pokoje vešla její matka.

„Zlato, můžu s tebou mluvit?"

Přikývla, přivřela notebook a otočila se na ni.

„Chtěla bych s tebou probrat tohle," pozvedla list papíru, který držela v ruce. Rozložila ho a začala číst:

Milá maminko,

Nemusíš se o mě bát! Jsem jen v paralelním vesmíru, kde jsem potkala hrozně moc hodných a skvělých lidí. Oblékám se teple, není mi zima, nedělám nic nebezpečného, dokonce i jím pravidelně. Nikdo mě nechtěl zabít, zatím. Když nepočítám Clinta, kterému jsem jednou vyměnila jeho vibraniový luk za plastový..." odmlčela se a pohlédla na svou dceru, která seděla jako opařená, rukou překrytá ústa.

„Zlatíčko, teď chci, abys mi pověděla pravdu. Nechávala jsem t prostor už dost dlouho. Kde jsi byla?" položila naléhavě tu otázku, které se Abigail vyhýbala celou tu dobu, co byla zpět. Bezděky se zatřásla a naprázdno otevřela pusu. Hned ji zase zavřela. Co má na tohle říct? Má snad zapírat, že to je jen vtip? Nebo říct pravdu?

Žena před ní sledovala ten vnitřní boj, který se v ní odehrával. „Nemusíš se bát říct mi pravdu, zlato. Budu poslouchat."

Abby polkla a sklopila zrak k podlaze. Pak se ale rozhodla. Začala vyprávět. Vyprávěla jí všechno od začátku do konce. Vynechala pár částí, obzvláště tu o ní a Buckym, ale jinak jí vyklopila všechno. Vlastně se jí docela ulevilo, jak vzápětí zjistila, když vše bylo řečeno. Její matka ale mlčela.

„Mami, proč mlčíš?" zeptala se se strachem v hlase. Starší žena se na ni nejprve dívala s hlubokým smutkem. Pak se rozplakala a svou dceru objala. Ta zmateně stisk oplatila a počkala, dokud se alespoň trochu neuklidnila. Pak ji od sebe odtáhla a zahleděla se jí zkoumavě do očí.

„Mami..."

„Zlato, měla jsem ti to říct už dávno," vzlykla žena naproti ní.

„Cos mi měla říct?"

„Přemýšlela jsi někdy nad tím, proč tvé vlasy jsou takové, zatímco vlasy tvého otce byly černé jako ebenové dřevo?" položila jí otázku.

„Já...Já jsem adoptovaná?" Abigail na sucho polkla. Proč by jí to ale říkala zrovna teď?

„Ne, ne. Zlatíčko, to nejsi. Vždyť máš mé oči," usmála se na ní přes slzy a pohladila ji po tváři.

„Tak proč mi tohle říkáš?" nechápala mladší dívka. Pak se jí v hlavě ale spojilo víc obrazů. Zalapala po dechu a pustila svou matku.

Těhotná žena bez tváře..."

„Už je to dvacet tři let..."

„Měla oči barvy čerstvě vyloupnutého oříšku..."

„Připomínáš mi ji..."

Nevěřícně se postavila a pohlédla na svou matku.

„Ty jsi tam byla!" obvinila ji. „Narodila ses tam, žilas tam. Proboha, vždyť si tam měla rodinu!" zvedla hlas. Její srdce bilo jako splašené.

„Zlatíčko," zašeptala matka a natáhla k ní ruku. Abigail od ní ale o krok ustoupila.

„Miloval tě. Jak si mohla jen tak zmizet?" zeptala se se záští v hlase.

„Takhle to nebylo," vrtěla hlavou starší žena, „Sedni si, řeknu ti, jak to bylo opravdu."

Zaváhala. Vztek z ní pomalu vyprchával. S vydechnutím se posadila zpět na židli a stočila svůj pohled na ženu, čímž ji vybídla k vyprávění.

„Ten den, co na nás zaútočila Hydra, se něco stalo. Viděla jsem modrý záblesk. Muselo to být něco, co sebou vezlo to druhé auto. Ta energie se dostala do mého nitra. Všude najednou bylo plno modrého světla a já cítila, jak mne to unáší pryč. Jediné, co jsem chtěla, bylo tě zachránit. O nic jiného jsem nestála. Když jsem se probudila, byla jsem tady. V nemocnici nevěděli, kdo jsem a odkud pocházím. Já si ale vymyslela novou identitu a začala svůj život tady, s tebou. Našla jsem si muže, abych nebyla podezřelá. Jenže to stejně neklapalo. Pořád jsem myslela jenom na něj. Na toho, kterého jsem tam zanechala. Nemohla jsem se vrátit zpět. Jako mávnutím kouzelného proutku to bylo pryč. Už nikdy jsem žádný modrý záblesk nezahlédla."

Abigail už věděla, proč jí o tom nikdy neřekla. Vysmála by se jí. Nevěřila by. Myslela by si, že si to vybájila, aby ji potěšila. Obzvláště po těch filmech v televizi.

Teď ale, když tyto informace měla, musela se vrátit zpět. Musí říct, že žije. Musí jemu říct, že jeho žena je naživu a že našel své ztracené dítě.

„Musím se dostat zpět a najít Clinta Bartona."

Cože?! (Avengers ff)Kde žijí příběhy. Začni objevovat