A Potom Se To Stalo

-prolog-

Po dnešním dni jsem byla tak unavená a hlavně otrávená, že jsem náladu neměla na nic jinýho než na sprchu a postel. Štvalo mě to, a dost, že kvůli přehlédnutí nerovnosti jsem zakopla a stala se terčem posměchu.
Doma jsem byla sama, měla jsem tak 40 minut než někdo přijde a rozhodla se je využít pro horkou koupel s knížkou.
Zatímco se mi napouštěla vana, vyšla jsem schody do mého pokoje a přemýšlela, kterou z nich si vyberu. Nakonec jsem se rozhodla pro takovou moji klasiku a to Mortal Instruments: city of glass. První i druhý díl jsem uměla skoro zpaměti.
Asi půl hodiny jsem tam vydržela být pořádně začtená, než někdo přišel domů.
Rodiče. Odhaduju podle hlasů a dlouho otevřených dveří.
Zavřela jsem knížku a rychle jsem se umyla. Zabalila jsem se do osušky a rychle proběhla do pokoje. Nikdo si mě nevšiml. Jéj, nemusím vyprávět nic o dnešním dni.
Za chvíli jsem už ležela na posteli v pyžamu a dočítala rozečtenou kapitolu, ze které se ukázaly další dvě.
Bylo asi kolem půlnoci když jsem se donutila jít konečně spát.

»»»»»»»»»»»»»»||««««««««««««««

Připadalo mi, že v pokoji někdo je a sleduje mě. Ten samý pocit jsem měla i včera.
Oči jsem nechala stále zavřené a pokoušela se předstírat, že stále spím. Hlídala si pravidelné oddechování, zavřené oči a hlavně, abych nepohnula rukama, které jsem měla odkryté.
Divný pocit stále sílil, ale strach nepřicházel. Jen myšlenka, co se stane dál.
Kdykoliv jsem měla pauzu mezi oddechováním, slyšela jsem dýchat tu osobu. Pomalu se přesouvala ode dveří k nohou mé postele.
Strach stále nepřicházel, ale ta myšlenka tu byla pořád. Každý můj výdech se ozvala, že teď se něco stane. A já ji věřila. Hlídat si dech, oči a ruce se stávalo stále těžší.
,,Vím, že nespíš." ozval se najednou. Měla jsem co dělat abych se nepohnula. Stále jsem se hlídala, i když zbytečně. Ozvěna mého dechu mě uklidňovala.
,,Vidím to." je to mužský hlas. Mladý.
Pomalu jsem otevřela oči. Ve tmě jsem viděla jen obrys jeho postavy.
Mohl by být stejně vysoký jako já. Možná o kousek větší. Upnuté tričko rýsovalo jeho svaly na rukou a pevné břicho. Ten musí pro někoho pracovat, proběhlo mi hlavou. Na nohou zřejmě rifle s opaskem, na kterém byly zavěšeny u boků nějaké věci. Krátké vlasy vyčesané nahoru, lehce na straně.
Pohnul se. Přiblížil se k mé posteli, kde jsem měla hlavu, a klekl si. Ruku si položil na okraj postele a položil si na ní svou hlavu. Byl to rychlý pohyb, že jsem se rozhodla se vůbec nehýbat. Jen zatnout jednu ruku v pěst.
,,Zajímavé. Ani ses nepohnula." řekl. Ničeho si nevšiml. Na ruce jsem cítila jeho dech. Strach nepřicházel ani teď, jen zvědavost. Zvědavost z toho, co udělá teď.
Ale nic nedělal. Jen tam klečel a díval se mi do tváře. Já mu tam díky tmě neviděla, a trochu jsem toho litovala.
,,Co tu děláš?" nevydržela jsem a zeptala jsem se. ,,Co ode mne chceš?"
Hluboce se nadechl. Já tam stále čekala a každou vteřinou jsem byla zvědavější, co uslyším.
,,Poslušnost." odpověděl. Dostala jsem strach, co se za tím ukrývá. Ale šílené bylo, že se mi tón a ozvěna jeho hlasu začínala líbit a chtěla jsem, aby mluvil dál.
,,Poslušnost." zopakoval. ,,Chci abys byla poslušná a nekřičela, až tě o něco poprosím." chvíle ticha. Zvedl se a začal zkoumat můj pokoj. Já jsem si sedla a peřinu jsem si přitiskla víc na tělo. Byla jsem jen v triku a kraťasech. Bylo mi trochu trapně. V místnosti, kde jsme jen my dva a já odhalovala spoustu své kůže.
,,A co po mně chceš?" z normálního hlasu jsem přešla do šepotu. Nechci ho hned nějak naštvat, ani nevím čeho všeho je schopen. A možná touto změnou jsem mu ukázala svou poddanost a chování bez odmluv. Což bylo taky špatně.
Slyšela jsem smích. Pomalu se ke mně otočil. Stál ve slabém světle z měsíce a já mu viděla do obličeje.
Kruci...někde jsem ho viděla...
Byla v něm radost z mého zájmu a hlavně očekávání, co budu dělat, až to řekne.
Nechápavě jsem na něj hleděla. A sama jsem se jeho pohledu bála.
,,Chci od tebe, aby si se sbalila a odešla se mnou. Jednoduché, že?"