A-Team

Kapitola 4

Ráno

V domě je naprosté ticho.

Bett rychle vyběhne schody. Jde vzbudit Scar, která už měla být vzhůru. Bez zaklepání vejde do jejího pokoje, s otázkou na rtech. Tu hned zapomene, když ji uvidí spokojeně spát v náručí Areho. Zůstane stát ve dveřích. Naštvaný pohledem propaluje Areho.

Jako kdyby tušil, že ho někdo pozoruje, rozespale zvedne hlavu. Chvilku mu trvá, než zaostří. Rychle plácne hlavu na polštář a snaží se dál předstírat, že spí.

"Vstávej. Hned," zasyčí.

"Ještě ne..."

"Jak ještě ne?" Bet si naštvaně založí ruce pod prsa.

"Vždyť nedělám nic špatnýho, jen spím..." na konci věty mu trochu zakolísá hlas.

"Tak teď jenom vstaneš. Do tří minut budeš dole. A vzbuď i Scarlett."

"Okay."

Žďuchne do Scarlett, která vůbec ještě není vzhůru. Bet za sebou zabouchne dveře. Scar se opatrně, zpoza řas, podívá na Areho.

"Tys mě v tom normálně nechala!"

"Promiň. Nezlob se. Nechtěla jsem s ní mluvit," podívá se na dveře. "Ale teď za ní zajdu já."

"Myslel jsem, že máte vztah postavený na důvěře."

"Proto za ní půjdu."

"Okay, jdu si dát sprchu, než se probudí Lord a vyplácá všechnu vodu," vstane a zmizí v chidbě.

Scar po chvíli útrpně sejde dolů. Bet sedí u stolu.

"Měl přijít Are. Kde je?" štěkne. Prsty bubnuje o stůl.

"Šel si dát sprchu." Scar sedne naproti ní. "Mami, nezlob se na něj. My jsme prostě usnuli. Proč ti to tak vadí?"

"Porušil pravidlo."

"Ale sakra mami. Tady nejde o ty tvoje pravidla. O co tu jde doopravdy?" Scar ji propaluje zvědavým pohledem.

"Vždyť mají plný město holek. Proč se musí držet při tobě?"

"Protože bydlíme pod jednou střechou?"

Bet se při této otázce zarazí.

"Měla bys vědět, že se ozval táta."

"Vážně? Zase si vzpomněl? Nebyla jsem u něj teď dost dlouho?"

"Chce tě do péče," odpoví Bet neutrálním hlasem.

"A to jsi mi taky nemohla říct dřív?" prskne Scar. Vstane. "Příště buď laskavě tak hodná a zmiň se. A jestli Aremu vynadáš za to, že usnul, tak jsi klesla hodně hluboko." Scar se s hlasitým dupáním rozeběhne zpátky k sobě do pokoje, zatímco Bet si vyčerpaně opře hlavu do dlaní.Do toho všeho jí zazvoní mobil. Zavrčí a zvedne ho.

"Ano?" sykne do telefonu.

"Rosa Melbourne, sociální služby. Mluvím prosím s Bethany Smithovou?"

"Ano, jistě. To jsem já," hned změní tón hlasu.

"Požádala jste o adopci jednoho velmi problémového mladíka, původně byla zamítnuta, ale nyní ji chceme dát k novému přezkoumání."

"Dobře. To by bylo skvělé."

"Chtěla bych se s vámi sejít... vyhovovalo by to tak za dvě hodiny?" zeptá se důležitě.

"Jistě. Kde se sejdeme?"

Nadiktuje jí adresu ve městě.

"Budu tam. Děkuji."