Padouch nebo hrdina? Úsvit nové říše (Avengers-cz)

7. Uvítací výbor

Pohled Ann

„Vidíš to co já?" zeptal se mě Tony, ale vyjevené oči nespouštěl z údolí před námi. Jen jsem ohromeně zakývala hlavou. Nezmohla jsem se na slovo. Bylo neuvěřitelné, že na vrcholu sněhové hory je skryté město se zlatým chrámem.

„Kde ho tady chceš hledat? Budeme obcházet barák po baráku a ptát se jestli tam náhodou nebydlí Daniel Rand?" ušklíbl se Tony, který už se z údivu dostal. Ignorovala jsem jeho náhlou jízlivost a dál pozorovala město.

Kolem bylo hodně kopců, všechny byly pokryté sněhem. Město bylo přesně jako ty z dokumentů o staré Číně nebo Indii. Všechny domy byly hnědé, pravděpodobně tedy postavené ze dřeva a střechy byly stejné jako měly i čínské paláce. A všechny byly zlaté. A uprostřed toho všeho nějaký chrám. Ve stejném stylu, jako zbytek města.

Opatrně jsem se podívala do rokle, přes kterou vedl most. Byla to pořádná hloubka. Rozhlédla jsem se, zda by to nešlo obejít, protože ten most nevypadal moc stabilně, ale byla pořádně protáhlá.

Na každém konci mostu byly dva sloupy, na kterých drželo provazové zábradlí mostu. A to dřevěné po čem jsme ho měli přejít mi dost připomínalo ten most z prvního Shreka. I když v něm byly jen nepatrné mezery, pořád vypadal nestabilně.

„Bojíš se přejít?" uchechtl se Tony, když si všiml, z jakou nelibostí si prohlížím naši jedinou cestu do města. Jen jsem ho zpražila pohledem a velmi, opravdu velmi opatrně jsem vyšlápla. Most zavrzal, já se vyděsila a skokem jsem byla zase zpět na pevné zemi.

Tonymu to nejspíš připadlo velmi vtipné, protože se začal chechtat jako nějaký šílenec. A to hodně nahlas. Nestála jsem o to, aby si nás všimli hned, ale nechtěla jsem Tonyho okřiknout, protože vím, že by ho to jen víc rozesmálo. Navíc jsem byla teď o hodně nervóznější, protože se za chvílí možná setkám s tím klukem a Tony mi to svou lehkovážností rozhodně neusnadňuje.

Protentokrát jsem ho ušetřila vražedného pohledu a s vypětím všech sil, abych nevydala žádný zvuk, který by prozrazoval, že se toho mostu bojím, jsem ho pomalu přešla.

„Páni. Tys to dala," popichoval mě Tony a přešel za mnou. Všimla jsem si ale, že i on nervózně pokukoval po rokli, když přecházel. Normálně bych mu to dala sežrat, ale teď jsem na to neměla náladu.

Když jsme došli blíž zjistila jsem, že se tomu ani nedá říkat město. Možná tak městečko. Nemohlo to mít víc jak tři sta obyvatel.

„Co když je to neobydlené?" napadlo mě a panicky jsem se rozhlédla po okolních kopcích. „S tím bych si nelámal hlavu," zamumlal Tony a zastavil se. „Na co hledíš?" zajímalo mě, ale nemohla jsem odtrhnout oči od toho chrámu.

„Na ty divně oděné nindži."

„Cože?" vyjekla jsem a otočila se směrem, kudy hleděl Tony. Měl pravdu. Docela rychle se k nám zprava blížili tři postavy. Byli to chlapi jako hora. Měli na sobě hodně divné gladiátorské oblečení.

Na hodně divném tlustém hnědém pásu kolem jejich pasu měli vyobrazeného zlatého draka na černém pozadí. To stejné měli i na hrudi, jen barvy byly prohozené. Pod pásem měli i tu divnou zlatou gladiátorskou sukýnku. Pod brněním byla jakási černá kombinéza, která byla i na hlavě. Na obličeji měli zlatou masku s potřebnými otvory-oči, nos a pusa. Měli toho na sobě ještě spoustu, ale to už jsem si prohlídnout nestihla, protože po mě ten prostřední hodil ten divný nindža meč.

Tak tak jsem uhla. „Co budeme dělat?" panikařila jsem. „Jsi superhrdina! Zkus něco vymyslet. Ale pospěš si. Nemám na sobě oblek," křikl Tony. Kývla jsem a vytáhla ze sněhu tu věc, co po mě ten chlap hodil. „Chceš si hrát na Zora? Zrovna teď?" vyjekl Tony. Normálně bych se mu začala smát, že bez svého obleku je zbabělí, ale no...nindžové.

Už byli hrozně blízko. Normálně bych se i podělala strachy, ale byl tu se mnou Tony. A jeho vtipy na tuhle situaci by se se mnou nesli minimálně do konce vysoké. „Proboha paprsky!" křikl Tony, protože nindžové byli pár metrů od nás.

Hned se mi rožlo v hlavě a celý svět najednou vypadal růžověji. Už jsem napřahovala ruce a chystala se je zastavit, ale nakonec to za mě udělal někdo jiný.

„Stát!" ozvalo se. A světe div se, oni se fakt zastavili. Stáli asi tři metry ode mě. Byly opravdu obrovští. Zajímalo by mě, co snídají. Pak si ten jeden zlověstně odfrkl a já už čekala, že se rozhodnou ignorovat našeho zachránce, ale neudělali to. Každý z nich se na nás zle podíval a zamířil k tomu chrámu. Teda alespoň myslím, že se na nás zle podívali. Měli tu masku, takže to nešlo vidět, ale přesně to bych udělala já, kdybych se chystala někoho zabít a šéf by mě zastavil.

S Tonym jsme se otočili, abychom poděkovali našemu zachránci. Měl na sobě bílé roucho až na zem. Jeho obličej zakrývala obrovská kapuce. Kolem pasu měl pásek stejně jako ti bojovníci. Jen s tím rozdílem, že tenhle byl celý zlatý. Od pasu dolů byl přímo uprostřed zlatý pruh. I zakončení rukávu bylo zlaté, stejně jako okraj kapuce. A na hrudi měl taktéž zlatého draka.

Překvapení dne ovšem nebyli nindžové, ale on. Jakmile si totiž sundal kapuci, odhalil nám svůj obličej. Byl to Danny.

Ahojky :) jsem tu snovým dílem :) Doufám, že jste si ho užili a líbil se vám. Konečně po pěti kapitolách je tu Danny. A rovnou vám prozradím, že Danny je jedna z nových hlavních postav. Už nám chybí jen jedna(objeví se za pár kapitol), druhá(nový padouch) a poslední se objeví až na konci :D

Jinak doufám, že si Dannyho oblíbíte stejně jako já, protože tu s Ann zůstane pěkně dlouho :D

Ode mě asi všechno. Budu se těšit na vaše názory a voty :)

Hoja :D