Znala jsem Siriuse Blacka ✔

Můj příběh postupuje ✔

Nyní jsem ve třetím ročníku. Když jsem Poberty uviděla poprvé, tak se zdáli opravdu milí, ale za jejich nevinnými tvářičkami se skrývaly ďábelské nápady. Jejich lotroviny nebraly konce a nezřídka svými kousky připravili Nebelvír i o deset bodů. Pak jsme to museli dohánět v hodinách a hlavně Lily se zasloužila o nějakou tu kompenzaci. Potter i Black, oba to jsou namyšlení frajírci a darebáci! Navíc je teď Potter náš chytač a jeho zdánlivě nekonečné sebevědomí se ještě zvedlo. Black, který na tom není o moc lépe, ho všude následuje. Peter obvykle klusá za nimi jako malý nepříliš bystrý poník. Jediný Poberta, který je normální, je jejich trochu zjizvený přítel Remus Lupin. Je takový tišší a ještě jsem ho neviděla, že by rušil v hodině. Často ho potkávám v knihovně. Chudák, podle mě dělá těm dvěma chytrákům jejich domácí úkoly! Zrovna jsem seděla na svém oblíbeném křesle v zapadlém koutu knihovny, když jsem uviděla Remuse, jak hledá nějakou knihu. 

„ Ahoj Remusi, nechceš s něčím pomoct?" zeptala jsem se mile a zaklapla knihu o kouzelných lichokopytnících zdejších lesů.
„ Ahoj...Helene?" řekl s nejistotou v hlase. Nikdy jsme se spolu nebavili a on doufal, že si mé jméno vybavil správně. Já se na něj dál usmívala a zvedla jsem obočí, aby pokračoval. „ Hledám knihu o bubácích. To víš, na tu esej do obrany proti černé magii," dodal a rozpačitě se usmál. Zrovna jsem svou esej dopsala a hledaná knížka ležela pod kupou mých pergamenů.
„ Počkej, najdu ti ji," řekla jsem a začala jsem se tou hordou probírat. Po chvíli jsem na ni přece jen narazila a knížku mu podala. Všimla jsem si, že drží tři svitky pergamenu. Asi chce tu esej napsat sobě, Potterovi i Blackovi.
„ Děkuju," řekl, usmál se a odešel, nejspíš do nebelvírské společenské místnosti. Chvíli jsem si ještě četla, ale pak jsem uslyšela další kroky, teda spíš běh.
„ Helene, neuvěříš, jakou já mám smůlu, to je hrůza!" volala na mě z dálky Lily a já se na ni jen nechápavě dívala.
„ Lil, uklidni se a řekni mi, co se stalo," oslovila jsem ji a čekala na její vysvětlení.
„ Potter se stal. Ten vůl si asi umanul, že mě bude otravovat. Začal se chovat..no...divně. Prostě za mnou přišel a řekl: Dneska ti to fakt sekne Evansová, nechtěla bys se mnou třeba zajít na rande? Samozřejmě jsem ho poslala k čertu. Black, ten není o nic lepší, ten se tam jenom hloupě culil a prohodil: Nesmutni, Dvanácteráku, snad ti to zítra vyjde. Děsím se toho, že to na mě bude zkoušet každý den," chrlila Lily jednu větu za druhou, všechny se znatelným znechucením v hlase.
„ Neboj, když ho několikrát tvrdě odpálkuješ, dá ti pokoj. Před chvílí tu byl Remus pro nějakou učebnici na tu esej o bubácích. Myslím si, že ten chudák ji bude psát sobě, Potterovi i Blackovi. Je takový milý a klidnější, že? Přesto má za kamarády takové náfuky a trouby, nechápu ho," postěžovala jsem si.

„ Pravda, je mi ho líto," přidala se Lily, „ nepůjdeš už do společenky? Sedíš tady celé odpoledne, zahrajeme si třeba kouzelnické šachy,"navrhla. To zní jako fajn nápad.
 „ Tak dobře, Lil," řekla jsem a společně jsme zamířili k nebelvírské koleji. Mně se ale tam jít moc nechtělo, ale stejně tak jsem ji nechtěla odmítnout. Lily je vážně super. Je moje nejlepší a vlastně jediná opravdová kamarádka. Vždycky ke všem laskavá a ochotná pomoct. Je taky velmi chytrá a nadaná. Mám ji prostě moc ráda a Potterovi nedovolím, aby jí jakkoli ublížil! Přišly jsme k obrazu Buclaté dámy a sdělily jí heslo. Ona by si chtěla chvíli povídat, ale poznala, že na to nemáme čas, a neochotně nás pustila dovnitř. Já a Lil jsme se uvelebily ke stolku, sedly jsme si naproti sobě a začaly hrát. Potom se mi za zády ozval známý hlas.

„ Nazdar Evansová, nerozmyslela sis to náhodou? Chodila bys s nejlepším chytačem za posledních sto let!" řekl Potter a opřel se o opěradlo mého křesla. Ajeje, tady ve vzduchu visí facka.

„ Odpal, Pottere! S tebou bych nešla na rande, ani kdybys byl poslední kluk na světě." řekla Lily nevzrušeně a dál se soustředila na svou dámu v ohrožení. Potter se naštěstí zatvářil trochu zklamaně a odešel. Podívala jsem se z okna a venku bylo tak nádherně, chtěla jsem se projít.
„ Lil, nevadilo by ti, kdybych se šla projít ven? Je tam tak krásně," řekla jsem jemně.
„ Jen běž. Já si zatím rozmyslím, jak se Pottera zbavím příště. Dej na sebe pozor," řekla ještě a já jsem spěchala, abych si mohla užít co nejvíce z dnešního krásného dne. Rozběhla jsem se po chodbě a najednou se někdo vyřítil ze zatáčky, ani jeden jsme to neubrzdili a já ucítila náraz následovaný pádem na tvrdou zem. Uviděla jsem jen černou kštici a kluka co se nade mnou tyčil. Bylo by to komické, kdyby mě nesrazil na zem a mé sedací svaly neutrpěly újmu.
„ Nemůžeš se příště dívat na cestu? Takový slepýš jako ty by měl chodit krokem a ne lítat po chodbách jako splašený potlouk," řekl posměšně a já zvedla obočí.
„ Hele, byls to ty, kdo do mě vrazil. Já jsem si tě všimla a snažila se ti vyhnout. Mimochodem, urážet někoho kvůli brýlím je dost ubohý Blacku. I když, ty jsi ubohý," řekla jsem nakvašeně a vstala jsem.
„ Cos to řekla? Nejsi nějaká drzá?" vyprskl.
„ Ani bych neřekla, Blacku. Když dovolíš, už musím jít," odsekla jsem a vyrazila z hradu. Sirius tam ještě chvíli stál a nasupeně se na mě koukal.
„ Co je tady za rámus, Tichošlápku?" zeptal se Potter a uviděl mě na konci chodby.
„ Ale, to jedna slepá a ještě drzá -"
„ To je přece Whitová, Helene Whitová! Nejlepší kámoška Evansové! Nechtěl by ses s ní nějak seznámit a ona by mi pak pomohla k Lil?" zeptal se James s takovou nadějí v hlase, až to bylo vtipné.
„ Ty víš, že pro tebe udělám hodně, ale tohle po mně nechtěj," řekl mu na to Sirius a kdybych nebyla tak dobrá v sebeovládání, tak z podstavce sundám nejbližší sochu a rozbiju mu ji o hlavu!

Vyslechla jsem jenom část jejich rozhovoru, ale i to mi stačilo, abych sebou nakvašeně praštila do trávy a zavřela oči. Najednou jsem uslyšela slabé zaržání, které vycházelo z Temného lesa. Potichu jsem vstala a blížila jsem se k původci onoho zvuku. Chvíli jsem bloudila mezi stromy a pak jsem to spatřila. Nádherný, sněhově bílý jednorožec. Asi se někde musel poranit, protože měl na boku mělkou dlouhou ránu. Když mě uviděl, tak znovu zaržál a pokusil se vstát. 
„ Šš, jen klid, chlapče, to bude dobré," zašeptala jsem a pohladila ho mezi očima. Jako by mi rozuměl. Uklidnil se a čekal. Podívala jsem se na jeho zranění. Bylo naštěstí jen povrchové, ale i to by se mu mohlo zanítit. Vytáhla jsem z hábitu esenci z třemdavy a trochu mu kápla do rány. Jednorožec sebou trochu škubl a já jsem jej hladila dál. Znovu jsem mu do ucha šeptala, aby se uklidnil. Nechal se ode mě ošetřit a celou dobu si mě měřil takovým zvláštním pohledem, plným nervozity a zároveň zvědavosti.
„ Jsi tak nádherný. Máš nějaké jméno?" zeptala jsem se ho, ale byla to spíše řečnická otázka. 
„ Neboj se, budeš v pořádku. Třemdava by ti měla pomoct, " řekla jsem a pohladila ho po nozdrách. Rána pomalu mizela a jednorožec se mohl postavit. Opatrně se dostal na nohy a vděčně do mě drcl nosem.

,, To nic, teď utíkej," zašeptala jsem a on odcválal do lesa. Musela jsem se pousmát. Nakonec ten den byl celkem dobrý a pokud do večera nepotkám Blacka, tak takový i zůstane.