MIND

2. MIND

Když jsem přišel domů, tak jsem jako první a vlastně jedinou část z mé rodiny uviděl mámu. "Ahoj" řekla nadšeně "jak bylo ve škole?" zeptala se. "Docela normálně, jako vždy" odpověděl jsem a sundal jsem ze sebe boty. 

"Každopádně dneska přijde k nám Lily, která bude se mnou pracovat nad tím projektem" oznamil jsem ji a ona přikývla. "Dobře, mám něco uvařit?" zakroutil jsem hlavou do stran "to nemusíš, bude tu jen nachvíly" chápavě přikývla a já šel do svého pokoje.

Povdychl jsem si, když jsme si uvědomil, že musím uklidit. Měl jsem půl hodinu, takže jsem na nic neváhal a šel uklízet.

Ustlal jsem postel, srovnal věci na poličce a poházené oblečení dal do skříně. Byl jsem rád, že jsem to krásně stihl.

Nevim proč, ale pořádně jsem se zamyslel nad dneškem, kdy Lily sjela gumička po vlasech až dolů. Bylo to zvláštný a přeci jenom neobvyklý. Ale co já vím, možná se tohle děje normálně.

"Jamie, přišla ti navštěva!" šlyšel jsem hlasitý hlas moji mámy. Lily, pomyslel jsem si a vyšel z pokoje ven, kdy následně sešel schody. Byla skutečně tady. Vzhlédla na mě a já si všiml, že má na sobě to samé. Až na to, že vlasy měla rozpuštěné. Přes jedno rameno měla černý batoh, pravděpodobně v něm měla věci na náš projekt. Ani jsme si navzájem nepozravili a rovnou jsem kývl hlavou k směrem nahoru.

Když jsme společně vešly do měho pokoje, zvolal jsem "vítej v mém království. Chovej se tu jak doma" ale ona však nic neřekla. Položila si batoh na zem a porozhlédla se. 

"Krásné obrázky" řekla a já se usmál. Byli to kresby, které jsem dělával, když jsem se nudil a měl náladu něco vytvářet. "Díky" sedl jsem si na postel a koukal na ni. Stále si prohlížela moje díla, které byli pověšeny po stěnách. Jeden ji však zaujal.

"Co znamená tenhle?" zeptala se, čímž se na mě hlavou otočila. "Moje myšlenky" řekl jsem a ona se uchechtla. "No jasný, to dává smysl" 

Dala si ruce křížem na hrudník a popošla ke mně. "Napadlo tě něco za tu dobu?" bylo mi hned jasné, že se ptá na projekt. Zakroutil jsem hlavou do stran a ona si povzdychla. "Taky ne" uznala.

"Něco mě napadlo" nad moji větou se zmateně koukla "měli bychom se navzájem poznat. Myslím si, že je to dost důležité pro naší práci" dodal jsem.

Ironicky se zasmála "to je špatný nápad" náhle si sedla předemnou na zem do tureckého sedu a já nechápavě na ni zíral. "Proč ne?" zeptal jsem se. "Jednoduše nerada něco o sobě říkám" vysvětlila mi a já zakroutil očima. "Fajn, jak chceš" 

Nastalo mezi námi hrobové a celkově nepřijemné ticho. Nechtěl jsem se koukat na ni, a tak jsem se zadíval na svoje dílo, jehož název nemá. A to byly moje myšlenky. Pamatuji si, jak jsem tohle kreslil. Byl jsem na celý svět naštvaný a já měl nutkání okolo všechny zmlátit. Byl to moment, kdy jsem se dozvěděl, že mě moje bývalá přítelkyně celou tu dobu podvádí. Pamatuji si, kdy jsem pro ni udělal cokoliv, i kdyby mi to mělo stát o život. A zničeho nic jsem se dozvěděl o její nevěře. Nejradši bych chtěl, aby všechny moje pocity přešly k ní.

Ano, přeju si, aby se cítila teď stejně, jako já téhdy před půl rokem. 

Momentálně se můj výraz zvážnil a byl jsem trochu naštvaný. Stále jsem hleděl na svoje dílo a přál si, aby ted zhořelo, protože nad díle byla zapálená svička, která byla položena na komodě. Nevim proč, ale přál jsem si to a já si to začal představovat. 

A ono se to najednou stalo. Moje kresba, které se nejvíce Lily líbilo pomalu začal hořet.

"Doprdele!" zakřičel jsem a Lily z leknutí nadskočila. Rychle jsem vstal z postele a já nevěděl, co dělat dřív. 

"Sakra!" zamumlala za mnou Lily. Nechápavě jsem na to hleděl a z hluboka žačala dýchat. Přemýšlej! pomyslel jsem si. Otočil jsem se k Lily, která na to koukala stejně tak, jako já. Podíval jsem se na stůl, kde byla položena sklenka vody. Na nic jsem nečekal. Chtěl jsem ji vzít, ale než jsem k ní došel, přisunula se a skončila v mé ruce. Co to?

Zíral jsem na to více zmateně, než na hořicí se dílo. 

"No tak, Jamie! Polij to!" zakřičela na mě Lily. Já se náhle vzpamatoval a rychle jsem to polil vodou.

Přestalo to.

Lily se snažila uklidnit z ohně, ale já ze sklenky, která se prostě sama od sebe ocitla v mé ruce. 

"Promin, ale..." stále těžce dýchala "ale musím jít" dodala, popadla batoh a šla. Nechal jsem ji jít, protože tuhle záležitost se sklenicí chci vyřešit. To, co se stalo není jen tak.