IF I COULD FLY

6. Věž

Zbytek týdne probíhal pořád stejně. Snídaně, škola, oběd, dvouhodinovka, knihovna, večeře. Občas se učila i s Daimonem, ten něměl moc času, protože míval tréninky famfrpálu.

Dnešní večer nechtěla strávit učením. Za prvé je pátek, za druhé všechny učebnice už zná a za třetí vůbec nevěděla co si zítra vzít na sebe. Zítra jde do Pasinek s Daimonem. Takhle nervní dlouho nebyla. 'Vždyť jdeme jenom ven, jako kamarádi' uklidňovala se.

S Pansy vybrali hodně věcí, které by mohla mít. V ničem se necítila uvolněně, a tak usoudila, že se oblékne normálně. Chce přeci vypadat přirozeně.

Noc byla více, než neklidná. Poslední dobou se jí opakoval jeden sen. Každou noc, třeba i pětkrát za sebou.

Nacházela se v temné místnosti, cítila pohledy všech, jako by ji propalovaly. Prohlédla se, na sobě měla černé šaty, nahoře byly uplé a měly velký výstřih. Dole byly volné. Vlasy hnědozrzavé stočené do loken, na kterých ležela korunka. Na krku se ji pohoupával stříbrný náhrdelník se spoustou diamantů a smaragdů, uprostřed náhrdelníku se tyčil had pod kterým se leskl nápis Raddle.

"Vítám tě drahoušku. Jsem rád, že jsi si to rozmyslela. Posaď se." Ukázal na místo po své pravici. Neviděla mu do tváře. Oči měla uplakané. Když šla podle stolu, ucítila tu známou vůni. Podívala se tím směrem, její oči se setkaly s modrošedými, leskly se stejně jako ty její. Snažila se své slzy zadržet a ukázat tu sílu, ale marně. Pohlédla znovu na bouřkové očka a pak se sen rozplynul.

Zpocená a zadýchaná se probudila. Tak živé sny se jí zdávaly často. Hned po tom co se vzpamatovala, promnula si obličej a vlasy, dokonce usoudila, že spát už nemá smysl a ani nechce. Navlékla župan a odešla na své obvyklé místo. Na Astronomickou věž.

Šlapala po špičkách téměř neslyšně, nepotřebovala, aby jí Filch, jeho kočka nebo Protiva zahlédl. Umbridgová se stále více zmocňovala školy, její pravidla, řády a zákony téměř zaplňovaly zeď. Tu babiznu tak nesnášela. Podle toho co říkají lidé, kteří u ní měli trest, je horší, než si Claire sama myslela.

Z přemýšlení ji vytrhl zvuk hlasů, řvaly na sebe, ale Claire byla v předposledním patře, takže toho moc nezaslechla. Najednou se ozývaly kroky a hlas byl téměř zřetelný.

"Mysli na svou rodinu, jestli o ní chceš přijít. Zabije tě a nás také." Prásk. Nejspíše se přemístil.

Vzlyky a nadávky. To bylo to co slyšela, když šlapala zbytek schodů. 'Konečně, ty schody jsou snad nekonečný' pomyslela si. Rozhlédla se po věži, hledala vzlykajícího člověka. Hned jí do očí padly skoro bílé vlasy, které stěží ozařoval východ slunce.

Seděl opřený o zeď, hlavu složenou v rukou. Takhle ho nikdy neviděla. Citlivý Draco, tak zranitelný a křehký. Nevěděla co dělat, užíralo ji vidět plačícího chlapce. Vzala všechnu svou odvahu, přešla ke chlapci, který nejspíš o ní ani nevěděl, přisedla si a objala ho. On se lekl, když spatřil kdo to je trochu zaváhal, ale stejně se nechal obejmout. Nasávala krásnou známou vůni, konejšila ho, jak nejlépe uměla. Podruhé asi za hodinu se jí podíval do očí. Měly rudou barvu plnou bolesti a jeho kruhy pod očima tomu dodávaly efekt. Jí také slzely oči, nedokázala na něj takhle koukat.

"J-já noo.. Ví-íš.. Chci ti podě- děko- vat." Dostal jen tak tak ze sebe. Zvedl se ze země a chtěl odejít.

"Draco, prosím počkej!" Na povel se zastavil. Otočil se, dlouze pohlédl do jejích očí, ze kterých tekly proudy horkých slz. Nedokázal se na ni takhle koukat. Přešel k ní obejmul jí, ona se později nechtěně odtáhla. Zhluboka se nadechl, sklonil hlavu a políbil jí. Byl to krátký polibek, ale plný citů.

Odtáhl se teď on a znovu odešel, teď už úplně.

'Co, to sakra, to bylo úžasný, ne, co to melu?' Zamrmlala si pro sebe, rozhozená dívka. Byl jiný, takového ho neznala. Z přemýšlení jí vytáhlo slunce, které ji jemně šimralo na tváři.

Utíkala hradem na snídani, teď už oblečená a připravena na další den. Sice je sobota, ale zahlédla Crabba a Goyla jak spěchají na snídani. Snad tam nějaké jídlo zbyde. Zmijozelský stůl byl plně obsazen. Hermiona seděla sama, a protože je sobota sedla si k ní. Mia jí vyprávěla tresty co jim Umbridgová dává. Sdělila jí její plány na 'Brumbálovu amrmádu'. Claire jí řekla to co se stalo jí, ale o Dracovi se nezmínila.

"Tak ve tři, ahoj." rozloučili se, když se jejich cesty rozdělily.

'Draco na snídani nebyl, asi bych mu měla něco vzít.' A s touto myšlenkou se vrátila zpět do velké síně. Na talířek položila toust, muffiny, kousky zeleného jablka. Do druhé vzala hrníček s kakaem. Cesta byla těžká, lidé do ní vráželi a divila se, že nic nerozbila ani nevylila kakao.

'Ťuk, ťuk.' zaklepala. Čekala, než jí Draco otevře. Z pokoje se ozvala rána a něco šustilo. Nakonec Konečně otevřel.

Na jeho tváři bylo zděšení, překvapení, ale hlavně známky smutku. Temné kruhy pod očima, vlasy nedokonale rozházené, zarudlé oči, rozeplá košile ukazovala jeho bledou pokožku. Prohlédla si ho pečlivě, že zapomněla co chtěla.

" Jo. Ehm. Přinesla jsem ti snídani. Všimla jsem si, že jsi tam nebyl." Rychle ze sebe vydrmolila.

"To si nemusela. Neměl jsem hlad." Zachraptěl. Zamrzelo jí to. "Ale děkuju ti, chceš dál?" přikývla.

Usedla na jeho postel. Draco se vrhl ja jídlo, nabídl ji také. Claire však před chvíli dojedla. 'Prý že nemá hlad.' zasmála se. Draco totiž do sebe naházel snídani jako do sudu. Prohlédl si jí. Viděl na ní, že se ho chce zeptat na to ráno, a tak začal...