IF I COULD FLY

1. My name is Claire

Před 4 lety
"Už nikdy se tam nevrátím, nezapadám tam!" Křičela jsem na svou matku. Slzy v očích se hromadily a neskutečně pálily. Nechala jsem je volně padat. Hlava mi spadla do dlaní. Cítila jsem matčiny ruku jak mě konejšivě hladí po rameni. Uklidňovalo mě to. Po chvíli jsem se zvedla a odešla do svého pokoje. Dveře jsem silně zabouchla, aby to slyšeli všichni po našem obrovské sídle. Opřela jsem se o ně a hned sklouzla na podlahu. Hlava mi opět padla do rukou a já začala vzlykat. A co teď? Pomyslela jsem si.

Kouzelnická škola Krásnohůlky. Pro mnohé dívky ráj na zemi. Ta škola byla pro mě peklo. Dělali tam více společenského chování, než kouzlení. Zpívala jsem ráda, ale ty jejich opery, nebo co to vůbec bylo. Nošení podpatků se po pár dnech nedalo vydržet. Nikdy jsem tam nezapadla. Sice mě vždy vychovávali abych tam zapadla, ale ne. Posmívali se mi, šikanovali mě a to je protože mám vlastní styl, nebo protože se nechovám jako princeznička? To místo prostě nenávidím.

Rodiče byli nešťastný z toho, že ze mě princeznička nebude, ale asi to překousli. Dohodli mi domácí vyučování se slečnou Dahliou, které mohla být tak okolo třiceti. Po čase se z nás staly velké kamarádky. Lia byla jako můj deníček, mohla jsem jí říct vše. Vždy mě pochopila. Byla jsem ráda za takovou osobu v mém životě, protože kamarády jsem neměla.

Lia byla velmi moudrá a nadaná čarodějka. Učila mě to co se jí zdálo důležité a to co by mě bavilo. Svého prvního patrona jsem zvládla vyčarovat ve třinácti letech. Byla jsem na sebe hrdá, nejen já ale i má rodina. Uměla jsem kouzlit bez hůlky, to věděla jenom Lia a já. Nikdy mi neřekla proč jí to překvapuje, a asi proto jsem to neřešila.

Součastnost

Probudilo mě jemné klepání na dveře, nejspíš jsem usnula. Když jsem se zvedla zjistila jsem že mám oblečení na ven. Asi jsem musela být hodně unavená, když jsem usnula v tomhle. Přešla jsem ke dveřím a otevřela je. Zrak mi spadl na malé stvoření, které se krčilo. Byla to Lála, náš domácí skřítek, ve skutečnosti se jmenuje Winky, ale Lála jsem ji říkala jako malá a to zůstalo. "Paní Wardová vás volá do společenské místnosti" zachraptěla. Přikývla jsem a společně jsme odešli.

Naše společenská místo je obrovská. Dřív se zde scházely rady. Nevím jaké. Tahle místnost je velmi tmavá a dlouhá. Uprostřed je stůl z tmavého dřeva a okolo něj nespočet židlí. "Co jsi chtěla matko?"  vyštěkla jsem na ní. Ani nevím proč jsem hned hrubá. Ona seděla na levé straně od otce. Poklepala na místo vedle sebe, ale já se nehodlala zdržovat dlouho. "Postojím" Otec zakroutil očima a podal mi obálku. Prohlížela jsem si jí dlouho. Hned jak jsem zvedla zrak na rodiče nevěřícně jsem rozbalila dopis. Po prvních řádkách jsem zalapala po dechu...
----------------------------------------------------
Ahoj. Začala jsem psát další povídku. Snad se bude líbit.:)